Sborník textů

V této sekci naleznete příspěvky do sborníku, který vyšel u příležitosti semináře konaného v červnu 2014 v Poslanecké Sněmovně  

 

 

 

Kateřina Charvátová

Obraz Elišky Přemyslovny

 

Z mnoha osobností, které ovlivnily český středověk, patří Eliška Přemyslovna k hrstce těch „šťastných“, jejichž obraz v českém povědomí nezanikl, ale přetrvav, patří do běžné výbavy školních osnov a je dlouhodobě reflektován i krásnou literaturou. Elišku Přemyslovnu měla v oblibě doba národního obrození, která v ní viděla ženu trpitelku, jejíž smutný osud jakoby zrcadlil trpící národ, a ctila ji také vznikající československá republika hlásící se k tradicím české státnosti, pro niž představovala mimo jiné symbol panovnické kontinuity. Přes změnu dobové mentality je Eliščina popularita značná i v 21. století. Nejen, že jsou jí věnovány odborné knihy, ale její život trvale zůstává i literárním námětem. V tomto směru lze snad jen dodat, že současní literáti více akcentují romantické prvky Eliščina životopisu, zatímco její politický odkaz je zajímá méně než jejich předchůdce.

Proč právě Eliška Přemyslovna se těší tak vytrvalé pozornosti? Čím si zasloužila tento velký zájem, jakými skutky se zařadila do pantheonu velkých postav českého národa? Její historicky doložené osudy ničemu podobnému příliš nenasvědčují.

Pozdější česká královna Eliška se narodila 20. ledna 1292 jako páté dítě krále Václava II. a jeho habsburské choti Guty. Vyrůstala spolu se svými staršími sourozenci Václavem (narozen 1289) a  Annou (narozena 1290) a mladší sestrou Markétou (narozena 1296). Její matka zemřela v roce 1297, když bylo Elišce pět let; král Václav se o několik let později znovu oženil, když pojal za manželku mladou piastovskou princeznu Alžbětu (Elišku) Rejčku.

O Eliščiných dětských letech není mnoho informací. Spolu s ostatními královskými dětmi žila v péči chův a služebnictva v prostředí královského dvora, jenž v té době patřil k nejpřepychovějším v Evropě. Do jaké míry dokázala vzhledem ke svému věku vstřebávat kultivované prostředí, v němž žila, se můžeme jen dohadovat. S určitostí však vnímala vladařskou sílu svého otce a za nádherou, jíž se obklopoval, tušila jeho mimořádnou autoritu. To zůstalo navždy zapsáno v její duši a stalo se ideálem, k němuž se snažila po celý život směřovat.

Jako tak mnozí z posledních Přemyslovců byla i ona mimořádně ctižádostivá. O jak velkou touhu po moci u členů její rodiny mohlo jít, naznačuje výrok Eliščiny tety Anežky, sestry krále Václava II. „Kdyby byl“, pravila, „celý svět kromě místečka jediné dlaně mým vlastnictvím, celý ten svět bych dala v sázku nebo ztratila, nebo bych ten zbytek své vládě a svému panství podrobila“. Eliška snad smýšlela podobně; v pozdějších letech se u ní pravděpodobně tato vládychtivost pojila s obrazem ztracené přemyslovské slávy, již toužila obnovit.

Jak jinak by se byl odvíjel Eliščin život, kdyby v roce 1306 nedošlo k olomoucké vraždě! Pravděpodobně by se vdala, její rodina by jí určila vhodného ženicha, na jehož dvůr by odešla. Jaké záměry s ní měl její otec, Václav II., navždy zůstane zahaleno rouškou tajemství. Ač bývaly královské děti zasnubovány většinou již v útlém věku, o žádném ženichovi, kterého by Václav II. pro Elišku chystal, není známo nic. V roce 1305, kdy zemřel, nebyla Eliška, ač již ze středověkého pohledu dospělá (dospělost dívek se tehdy kladla ke 12. roku), ani vdaná ani zasnoubená. Vdaná v té chvíli nebyla ani její starší sestra Anna, ženicha však již měla a její svatba se spojencem českého krále, korutanským vévodou Jindřichem, se uskutečnila v únoru roku 1306. Eliška však i nadále zůstávala bez manžela i bez snoubence.

Když byl v srpnu 1306 zavražděn její bratr,mladý, teprve sedmnáctiletý český a polský král Václav III.,  vymřel  s ním po meči přemyslovský rod. Na takovou situaci nebyl nikdo připraven a nebylo zřejmé, jak ji řešit. Nejprve byl na trůn povolán Jindřich Korutanský jako manžel nejstarší dcery Václava II., Anny. Brzy jej však z trůnu sehnal římský král Albrecht Habsburský, který prohlásil české země za uprázdněné léno, a nárokoval si právo rozhodovat o tom, kdo toto léno dostane. Po dohodě s českou šlechtou se nakonec králem stal jeho syn Rudolf. Ten následně pojal za svou choť vdovu po Václavu II., Rejčku. Sňatek se svobodnou Eliškou Přemyslovnou jako potomkem vymřelého rodu byl teoreticky také možný, Habsburkové však upřednostnili vdovu po Václavu II., s jejíž rukou se pojily i nároky na Polsko. Také vláda Rudolfa Habsburského, stejně jako jeho předchůdce, byla jen velmi krátká, neboť Rudolf po necelém roce zemřel. Na osiřelý pražský trůn se v létě 1307 vrátil Jindřich Korutanský spolu se svou ženou Annou Přemyslovnou. Když byl pak na jaře příštího roku zavražděn Albrecht Habsburský, jenž stále usiloval o to, aby prosadil habsburskou moc v Čechách, zdálo se, že jejich klidné vládě již nic nestojí v cestě. Byla zde však ještě Eliška.

Co víme o tom, jak prožívala tyto dramatické roky? V  letech po smrti Václava III. se uchýlila do Svatojiřského kláštera, ke druhé ze sester svého otce abatyši Kunhutě. Při klášteře snad měla vlastní malý dvůr a spekuluje se o tom, že možná uvažovala o tom, stát se řeholnicí. Jak dlouho v klášteře žila, uniká evidenci, určitě ne po celou dobu, o níž hovoříme. Jako mladší královská dcera zůstávala až na výjimky stranou hlavních událostí. V roce 1306 a znovu 1307 zřejmě podporovala Anniny a Jindřichovy nároky na trůn. Zato v ní definitivně vzplanula nenávist k  maceše, mladé a krásné Rejčce, jež se již dvakrát stala českou královnou. Podruhé dokonce na úkor odstrčených Přemysloven! Eliška Přemyslovna a Rejčka už navždy zůstaly soupeřkami.

V roce 1309, ve věku, kdy jí bylo sedmnáct let, vstoupila Eliška aktivně do politického dění. Když viděla, že postavení jejího švagra na trůně není zcela pevné, přidala se ke spiknutí proti králi a jeho choti, své starší sestře Anně. Převrat chystala část české šlechty a duchovenstva s cílem nahradit Korutance některým ze členů rodiny nového římského panovníka Jindřicha Lucemburského. V tomto spiknutí jako nevěsta budoucího krále zaujala ústřední postavení. 1. září 1310 se provdala za Jana Lucemburského,  jemuž jeho otec Jindřich zároveň udělil české země v léno. Následně Janovo vojsko dobylo Čechy. V únoru 1311 byli Jan spolu s Eliškou v Praze korunováni.

Manželství Jana Lucemburského a jeho choti nebylo příliš šťastné. Ctižádostivá Eliška od počátku zasahovala do politiky, svého mladšího a poměrů v Čechách neznalého manžela ve snaze o prosazení silné panovnické vlády opakovaně vehnala do bojů se šlechtou. Její snaha navázat na přemyslovskou politiku však ve změněných poměrech neměla naději na úspěch. Přílišné ambice spolu s nedostatkem diplomatického talentu vedly k tomu, že se postupem let dostala do politické izolace. Odvrátil se od ní i král, který se začal obávat, že by jej mohla chtít sesadit z trůnu a vládnout jménem jejich syna (budoucího Karla IV.). Proto v roce 1319 Elišce chlapce odňal a po několika letech ho odeslal do Francie na dvůr své sestry, francouzské královny Marie. Na počátku 20. let se Jan Lucemburský se svou chotí de facto rozešel. Přemyslovna tak přišla o veškerý politický vliv v zemi a nikdy jej již nenabyla. Zhoršilo se i její osobní postavení, neboť král jí nechával jen málo finančních prostředků. Po většinu doby žila v osamění na Pražském hradě, o jehož přemyslovském lesku již mohla jen snít!

K pocitu zhrzenosti přispívaly i zprávy o tom, jak vzkvétá brněnský dvůr její sokyně Rejčky, jež na rozdíl od Elišky vládla velkým majetkem, který jí odkázali její královští manželé, a jaké se těší přízni předních mužů země včetně samotného krále! Nemohla se smířit s myšlenkou, že si Rejčka jako svého životního partnera vybrala nejmocnějšího šlechtice království, Jindřicha z Lipé, se kterým Eliška neúspěšně soupeřila o přední postavení v zemi. Ani zakladatelské úsilí královny-vdovy nebyla schopna napodobit, neboť na rozdíl od ní neměla na významnější fundace prostředky. S těmi málo financemi, které měla, pečovala především o zbraslavský klášter, dílo svého otce Václava II. Zemřela v Praze na Vyšehradě, v domě svého nevlastního bratra Jana Volka 28. září 1330 ve věku třiceti osmi let. Podobně jako její otec podlehla plicní chorobě.  

                Život nepříliš radostný, ale také ne výjimečně hodný napodobení, život ctižádostivé ženy, která si své problémy, minimálně z části, působila sama. Proč tedy zůstává Eliška Přemyslovna tak známou? Odpověď můžeme hledat ve dvou rovinách. První je Zbraslavská kronika, napsána za jejího života, možná i na její popud  a  jednoznačně v její prospěch. Hlavní autor kroniky, Petr Žitavský byl nejen velkým Eliščiným obdivovatelem, ale též účastníkem spiknutí proti Jindřichovi Korutanskému, které svou kronikou obhajuje. Eliška v jeho pojetí vyznívá jako dokonalá hrdinka, a to nejen v době, kdy bojovala o český trůn, ale i později jako zavržená manželka Jana Lucemburského. Literární talent Petra Žitavského spolu s upřímným citem, který ke královně choval, vytvořily fikci, jež přežila staletí. Teprve v posledních desetiletích začali historici tento obraz zpochybňovat a pomalu, krůček po krůčku, hledají v tomto skvěle sepsaném díle reálnou podobu všech zúčastněných včetně mladší královské dcery a později české královny Elišky. Nutno ještě dodat, že o svou slávu se zasloužila také Eliška sama, tím, že přivedla na svět Karla IV. Odlesk slávy tohoto největšího českého panovníka dopadá po staletí zpětně i na jeho matku.

 

Eliška Přemyslovna jako donátorka: devotio antiqua atque moderna

Pavel Kalina

 

Přemýšlet o Elišce Přemyslovně neznamená jen znovu promýšlet některé pozapomenuté kapitoly dávno mrtvých příběhů. Znamená to přemýšlet o dějinách jako takových. Je zajímavé, s jakou suverenitou přední moderní historik ještě před několika desítkami let hodnotil osobnost Elišky Přemyslovny. Připisoval jí „vypjatou hrdost na svůj vznešený původ, panovačnost a neústupnost, značnou vychytralost, avšak labilní nervovou soustavu se sklonem k hysterii a vášnivosti¹.“ Asi nebudeme daleko od pravdy, když v těchto charakteristikách budeme spatřovat spíš projev mužského šovinismu, než střízlivé hodnocení. Jak ale Elišku chápat?

Podíváme-li se hlouběji do minulosti, zjistíme, že velký český historik pozitivistické první poloviny minulého století Josef Šusta viděl Elišku jinak: vnímal ji jako „ženu-bojovnici²“, která byla nadána „vrozenou vůlí k politické aktivitě³.“ Ani Šusta se ovšem neubránil psychologizaci: Eliška podle něj měla před očima „zděděný závazek zachování silné panovnické moci,“ ale zároveň disponovala „srdcem, které patrně více umělo nenáviděti než milovati⁴.“ Efektní, ale v podstatě neodůvodněná psychologizace se pak promítla i do Šustova hodnocení závěrečné etapy Eliščina života. Eliška se podle Šusty roku 1325 vrací do Čech jako „zlomená žena“, „aby tu hledala útěchu v tom jediném, co poraženým života nelze odejmouti, vroucnosti náboženských snah. Její boj o moc byl ukončen, zbýval jen boj o spásu věčnou⁵.“ Šusta tedy bez ohledu na to, že královna strávila dětství v klášteře sv. Jiří na Pražském hradě, vnímal její příklon k spirituálnímu životu a donace pro náboženské instituce jen jako náplast na ztroskotání jejích politických ambicí – jako určitou formu společenské i osobní kompenzace.

V nedávné době Gabriela V. Šarochová poněkud zmírnila Šustovo černobílé vidění Eliščiny donátorské činnosti – aniž by se ovšem zcela vyvarovala hodnotící psychologizace: „Do jaké míry to vycházelo z jejich niterných potřeb a do jaké míry k tomu byla nucena okolnostmi, potřebou činit zadost ideálu královny – matky chudých, utěšitelky opuštěných, ošetřovatelky nemocných, těžko říci. Většina aktivit na tomto poli odkazuje svou povahou spíše na motivaci dynastickou a dokumentuje Eliščinu nekonečnou přemyslovskou umíněnost⁶.“ I tak ovšem jde o silně problematickou dichotomii: je otázkou, do jaké míry lze u člověka 14. století rozlišit mezi společenskou rolí a „niternými potřebami.“  Od neodůvodněných psychologizací Eliščinu osobnost do značné míry osvobozuje až záslužná monografie z pera Boženy Kopičkové⁷.

Je samozřejmě těžké po staletích proniknout do něčí psychiky. Pokud jde o českou královnu, je samozřejmě třeba se smířit s tím, že vždycky budeme znát zejména sociální stránku její osobnosti. Eliška Přemyslovna skutečně byla především příznivkyní kláštera cisterciáků na Zbraslavi – významné královské fundace jejího otce, Václava II., která měla sloužit nejen jako (z dnešního pohledu) čistě náboženská instituce, ale také jako opora královské moci i jako rodové pohřebiště.  Roku 1329 dle Petra Žitavského, autora druhé části Zbraslavské kroniky, zbraslavského opata, jenž byl Eliščiným politickým stoupencem a nadšeným obdivovatelem, „dala chrám slávy tvé, který je na Zbraslavi na jižní straně, s devíti kaplemi a oltáři rozšířit a pracovati na něm, když už dvacet dva roky ležel bez zřejmé práce takřka neudržován⁸.“ Archeologické průzkumy potvrdily, že kronikářův údaj právě tak jako v 19. století nalezená kresba z makovice kostela v Mokropsích, ukazující půdorys a nárys kostela, nelhaly. Kostel skutečně dostal nezvyklou asymetrickou podobu s devíti kaplemi po jižní straně západního trojlodí⁹. Už dříve, v roce 1325, Eliška převedla na Zbraslavský klášter patronátní právo ke kostelu v Rouchovanech na jižní Moravě, což můžeme chápat zejména jako podporu klášterní ekonomiky¹⁰.

Lze předpokládat, že Eliška vnímala zbraslavský klášter a kostel především jako rodovou nekropoli – ona sama zde nechala postavit náhrobek svému otci a dala sem převézt tělo svého zavražděného bratra Václava III. Dynastický motiv byl nesporně důležitou osou Eliščina jednání. Třeba připomenout, že Eliška se rovněž zasazovala o svatořečení Anežky Přemyslovny. Petr Žitavský převzal do své kroniky dopis, který na podzim roku 1328 v této záležitosti poslala papeži. Je ale zajímavé, že dopis spolu s ní podepsali přední měšťané Starého Města pražského, Kutné Hory, Čáslavi a Kolína¹¹. Z toho lze usoudit, že nešlo jen o čistě dynastickou oslavu, ale že za královninou snahou stál širší společenský konsensus.

Eliščina donátorská činnost se však neomezila pouze na rodové založení na Zbraslavi. Královna roku 1327 získala právo vstupu s malým doprovodem i do klášterů cisterciaček¹². O několik let později pak Eliška sama zakládá ženský klášter –  7. června roku 1330 z jejího podnětu přichází šest dominikánek na Újezd, do domu vyšehradského probošta Jana Volka, královnina nevlastního bratra¹³. Po třech měsících královna nicméně změnila svůj úmysl a předala založení cisterciačkám, jak o tom opět zpravuje Petr Žitavský¹⁴. Eliščina pozornost platila i Vyšehradu: 13. září 1330 královna garantovala kapitulnímu kostelu na Vyšehradě roční příjem, z nějž se měly platit svíce hořící při modlitbě Salve Regina, dále tři kopy grošů na mši o výročí o její smrti, breviář a oltářní baldachýn¹⁵. S osobou královny byla spojována i socha Osecké Madony,  a to na základě skutečnosti, že  Oseckému klášteru cisterciáků královna věnovala četná mešní roucha a ozdoby¹⁶. Dále se jí připisovala inspirativní role u výmalby kaple v přízemí domu U zvonu na Starém Městě pražském, kde se nachází Bolestný Kristus podobně jako v Pasionálu abatyše Kunhuty¹⁷.

K těmto úvahám je třeba zachovat jistou zdrženlivost. V obou naposledy uvedených případech jde pouze o možnost. Navíc je otázkou, zda i v případě, že by Eliška stála za některou objednávkou, mohla zasahovat do její konkrétní podoby. Bylo by samozřejmě možné uvažovat i o tom, že Eliška Přemyslovna mohla objednat Rouchovanskou madonu¹⁸. Socha, která se dnes nachází v Národní galerii v Praze, pochází z kostela v Rouchovanech, jehož patronátní právo bylo královnou přeneseno na Zbraslavský klášter. Prsten na prstě Madony jsem kdysi vztáhl k cistercké spiritualitě,  v níž důležitou roli hrál mystický výklad Písně písní. Stejně tak by ovšem mohlo jít o zakázku přímo od královny. I v tomto případě však jde o ryzí spekulaci. Velmi pravděpodobnou se naopak jeví hypotéza Dany Stehlíkové, dle níž by Eliška mohla být objednavatelkou relikviáře s trnem z Kristovy koruny, jenž se dnes nachází v The Walters Art Gallery v Baltimore¹⁹.

Zásadnější však je jiná otázka. Byla Eliščina donátorská činnost sociální, nebo osobní povahy? Moderní historik prvoplánově odpoví, že donátorská činnost se od příslušníků a příslušnic společenské elity prostě očekávala. To je jistě pravda. Výstavba klášterního kostela nebo objednání drahého relikviáře jsou typickým příkladem tradiční zbožnosti, která téměř postrádá individuální rozměr. Eliščin život však nelze měřit ideály nové zbožnosti, devotionis modernae, která se od 14. století šíří po střední Evropě²⁰.

Stavět proti sobě starou a novou zbožnost je problematické. Devotio moderna, založená na představě individuální zbožnosti a vyžadující život v chudobě, založený na fyzické práci, ve skutečnosti dál předpokládala účast na bohoslužbách, kdy dochází ke sjednocení celé křesťanské komunity. Náš dnešní pohled na religiozitu je fatálně ovlivněn zkušeností evropské reformace, která sama do jisté míry navazovala právě na ideály devotionis modernae. Ve 14. století ale jedinec nebyl tak výrazně vyčleněn z kolektivu, aby jeho osobní duchovní život mohl být posuzován coby svébytná hodnota. Pro ženu Eliščina společenského postavení nebylo dost dobře možné zcela se věnovat asketickému životu – to dokázaly jen zcela mimořádné osobnosti jako sv. Alžběta Duryňská či sv. Anežka Česká.  

Další zásadní otázkou pak je pohled na osobnost a literární tvorbu Petra Žitavského. Moderní historik v něm může dekonstruktivisticky vidět zejména představitele ekonomicky významné instituce a předního politika své doby. Bylo by jistě chybou zavírat před těmito pragmatickými aspekty Petrovy osobnosti oči. Na druhé straně by bylo silně problematické redukovat cisterciáka Petra jen na schopného politika a nadaného image-makera posledních Přemyslovců. Takové chápání by zase nebylo ničím jiným než projekcí moderních představ. Ve středověku neexistovali „politikové.“ Zájmy církve, království a klášterů musely Petrovi nutně splývat do ideálu jednotné společnosti, na jejíž špici měl stát Bohu milý panovník a jeho rodina.

Petrův Žalozpěv nad smrtí Elišky Přemyslovny ze Zbraslavské kroniky proto nelze brát ani jako čistě literární dílo, ani jako pouhou politickou demonstraci. Pokud Petr říká „Z rodu ač vznešeného se zrodila, nebyla hrdá,/ osoby pokorné, nízké a ty, jež tak bezcenné byly/ před světem opovržené, svým srdcem příjemným měla/ v oblibě. Protože s nimi se sdružila, skropil ji rosou/ Hospodin,“  musíme mít na paměti, že skropení rosou bylo symbolem hlubší duchovní zkušenosti²¹. Na jiném místě svého žalozpěvu Petr píše: „V umění dobroty ona jak Marta dovedla sloužit/ často, když rozjímala, též úkol Marie zbožné/ nesla.“ Ani toto místo není náhodné. Spojení aktivního a kontemplativního života byla desideratem, stavem, jaký se poštěstí realizovat jen výjimečným jedincům²². Šlo o rétorický obrat, anebo chtěl Petr naznačit, že se Eliška opravdu výrazně odlišovala od svých současnic? Proti takřka povinné skepsi vůči příliš dokonalým a dlouhým básním lze namítnout, že Petr mohl vybrat k uctění královny i jiné metafory.

Eliščina zbožnost byla zbožností jak tradiční, tak moderní, byla to „devotio antiqua atque moderna“. Není sporu o tom, že v Eliščině mentálním světě rodové a tradiční prvky převládaly. Přesto se zdá, že oslavné řádky Petrovy básně nebyly pouhým slohovým cvičením, ale že za nimi můžeme vidět již „moderní“ osobnost, která si vědomě volí svou cestu a právě takový typ zbožnosti, jaký jí odpovídá.

 

 

1.      Jiří Spěváček, Karel IV. Život a dílo (1316-1378), Praha 1980, s. 30. Spěváček měl za to, že se Eliška „řídila v rozhodování i jednání takřka vždycky ukvapenými emocemi, které jí zpravidla zamezily cestu k střízlivému úsudku“ a měla negativní vliv na svého o několik let mladšího manžela (tamže, s. 47). Tato tvrzení se však neopírají o žádná ověřitelná fakta, jsou čistě produktem historikovy fantazie.

2.      Josef Šusta, Eliška Přemyslovna, in: Karel Stloukal (ed.), Královny, kněžny a velké ženy české, 2. vyd. Praha 1941, s. 104-115, zejm. s. 115.

3.      Šusta (cit. pozn. 2), s. 108.

4.      Šusta (cit. pozn. 2), s. 112.

5.      Šusta (cit. pozn. 2), s. 114.

6.      Gabriela V. Šarochová, 1. 9. 1310 – Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský – sňatek z rozumu, Praha 2002, s. 115.

7.      Božena Kopičková, Eliška Přemyslovna: královna česká, 1292-1330, Praha 2008.

8.      Zdeněk Fiala – František Heřmanský, Zbraslavská kronika, 2. vyd. čes. překl. Praha 1976, s. 369.

9.      Jiří Kuthan, Počátky a rozmach gotické architektury v Čechách, Praha 1983, s. 268-271. Klára Benešovská – Hubert Ječný – Dana Stehlíková – Michal Tryml, Nové poznatky k dějinám klášterního kostela cisterciáků na Zbraslavi, Umění XXXIV, 1986, s. 385-409. Řád cisterciáků v českých zemích ve středověku. Sborník vydaný k 850. výročí založení kláštera v Plasech, Praha 1994, s. 88-91. Klášter platil do papežské pokladny deset kop grošů ročně, viz Pavel Kalina, Praha 1310-1419. Kapitoly o vrcholné gotice, Praha 2004, s. 199-200.

10.  Fiala – Heřmanský (cit. pozn. 8), s. 348-349, 360.

11.  Fiala – Heřmanský (cit. pozn. 8), s. 367-368.

12.  Kopičková (cit. pozn. 7), s. 106.

13.  Kopičková (cit. pozn. 7), s. 108.

14.  Fiala – Heřmanský (cit. pozn. 8), s. 378.

15.  Kopičková (cit. pozn. 7), s. 110-111. K Eliščinu vztahu k Vyšehradu srov. Klára Benešovská, Eliška Přemyslovna a Vyšehrad, Umění XXXIX, 1991, s. 214-232. Táž, Pramen ideální podoby kapitulního chrámu sv. Petr a Pavla na Vyšehradě, in: Královský Vyšehrad II, Kostelní Vydří 2001, s. 90-101.

16.  Kopičková (cit. pozn. 7), s. 111, 129.

17.  Zuzana Všetečková, Gotické nástěnné malby v přízemní kapli domu U zvonu, Umění XXXVIII, 1990, s. 377-400. Znovu táž, Nástěnné malby v domě U zvonu na Staroměstském náměstí v Praze, in: Klára Benešovská (ed.), Královský sňatek: Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský – 1310, katalog výstavy Praha 2010, s. 144-149, zejm. s. 147: „Lze předpokládat, že mladou princeznu ovlivnila pašijová mystika a že se mohla podílet na výzdobě v přízemní kapli domu U zvonu“. V témže textu se naznačuje, že malby mohly vzniknout dřív.

18.  Bohumil Samek (ed.), Rouchovanská madona a její chrám, Rouchovany 2011. Pavel Kalina, Umění a mystika. Od Hildegardy z Bingen k abstraktnímu expresionismu, Praha 2013, s. 50.

19.  Dana Stehlíková, Jan Volek a ornamenta ecclesiae, in: Benešovská (cit. pozn. 17), s. 504-505. Jan Volek, jemuž bylo objednání relikviáře tradičně připisováno, jej zřejmě nechal v letech 1347-49 pouze upravit. K získání trnu Petr Žitavský píše: „Toho roku dostala česká královna Eliška od různých osob a kostelů slavné ostatky svatých, a protože byly holé a bez ozdob, ozdobila je velmi ušlechtile drahými kameny v deskách a zlatých a stříbrných monstrancích. Také na zbožnou žádost této královny věnoval jí francouzský král Jan jeden trn čili částečku na prst dlouhou, ale tenkou, z přesvaté trnové koruny Páně, a ten trn byl se zbožností lidu a v průvodu všeho pražského kněžstva dne 28. října velmi uctivě uvítán a uložen k ostatním ostatkům královniným.“ Fiala – Heřmanský (cit. pozn. 8), s. 355.

20.  Magnus Ditsche, Zur Herkunft und Bedeutung des Begriffes Devotio moderna, Historisches Jahrbuch LXXIX, 1960, s. 124-145. Srov. Martina B. Klug, Armut und Arbeit in der Devotio moderna. Studien zum Leben der Schwestern in niederrheinischen Gemeinschaften, Münster – New York 2005.

21.  Fiala – Heřmanský (cit. pozn. 8), s. 381. Srov. Kalina (cit. pozn. 18), s. 49, kde uvádím biblické citáty vztahující se k tématu rosy.

22.  Srov. Marion Glasscoe, English Medieval Mystics. Games of Faith, London – New York 1993, s. 18-20. 

 

 

Česká královna Eliška Přemyslovna ( 20. ledna 1292  -  28. září 1330)

Božena Kopičková

            První záchvěvy smutné atmosféry  ve své královské rodině zaznamenala princezna Eliška už v dětství  při úmrtí sedmileté sestry Anežky v r. 1396 a rok nato  matky Guty Habsburské. Ještě v dívčím věku před dosažením plnoletosti, k níž dospěla v r. 1304, se odehrály události, které ji velmi zasáhly. Místo po boku otce Václava II., uvolněné smrtí matky  Guty, zaujala sňatkem a korunovací v r. 1303 královna Alžběta Rejčka, pro Elišku do konce života nevítaná vetřelkyně. Mladá Přemyslovna ji nikdy vnitřně do přemyslovské rodiny nepřijala a stejně odtažitě se později po celý život chovala k Alžbětině a otcově dceři,  své nevlastní sestře Anežce.  Další pohromu, i když nejen pro Elišku, přivodil v r. 1303 požár královského paláce na Pražském hradě, po němž se Václav II. s rodinou přestěhoval do domu postoupeného  zlatníkem Konrádem na Starém Městě v místech dnešního Klementina. Není vyloučeno, že už Václav II. využíval i některé prostory  městského paláce na Staroměstském náměstí, pozdější rezidence královského páru Elišky a Jana Lucemburského. Tak jako dříve zůstávala i za nové situace Eliška jistě ve spojení s benediktinkami u sv. Jiří , jejichž klášter  byl mimořádným kulturním, výchovným a vzdělávacím centrem, vybaveným významným skriptoriem a úctu vzbuzující knihovnou, která byla i pro Elišku důležitým zdrojem  poznání. K jeho čerpání byla postupně  vybavena jednak domácím vzděláním jednak už i klášterní výchovou. Na ni byla Eliška jistě od dětství silně vázaná. Přímo k soužití s klášterem však došlo asi koncem r. 1306. Tehdy se  Eliška v souvislosti s politickými událostmi v zemi uchýlila na Pražském hradě se svým malým dvorem a s několika kaplany přímo pod ochranu tety Kunhuty, sestry  Přemysla Otakara II. a neteře Anežky Přemyslovny. V Kunhutě, od r. 1302 abatyši u sv. Jiří,  poznala Eliška další úctyhodnou příslušnici svého starobylého rodu, který svou osobností ozdobil i její otec, český krá Václav II., na jehož skvostném dvoře vyrůstala. O odůvodněné hrdosti na rodový původ přesvědčovalo Elišku i bezprostřední okolí královského paláce. Po jeho boku byla palácová kaple Všech svatých a  svatojiřský klášter, založený knížetem Boleslavem I. pro sestru Mladu, byl přímo s přemyslovským panovnickým rodem spojený. Bazilika sv. Jiří sloužila jako nekropole Přemyslovců, jejíž posvátnost zdůrazňovaly ostatky sv. Ludmily, pramáti rodu, první české svaté a patronky, jejíž kult benediktinky udržovaly s mimořádnou intenzitou. Jistě také svou svěřenkyni Elišku brzy poučily o zásluhách sv. Ludmily o český stát a křesťanství v jejich počátcích, k nimž také patřila výchova sv. Václava,  zvláštního patrona země české. Před památkou tohoto  „věčně vládnoucího českého knížete“ se mohla  Eliška po léta každodenně sklánět při mších v blízké svatovítské bazilice, nejvýznamnějším církevním objektu Čech, v němž bylo již za Boleslava II. světcovo tělo uloženo. Z hlediska státotvornosti byla důležitou také tradice sněmovního místa Čech s kamenným knížecím stolcem uprostřed, které se kdysi nacházelo v prostoru mezi svatojiřským klášterem  a presbyteriem dnešní katedrály sv. Víta. Na přímé poznatky Elišky vyplývající  z denního styku s  historií potažmo tradicemi přemyslovského rodu navazovaly poznatky zprostředkované výchovným působením abatyše Kunhuty. Na jejich základě  Eliška nabyla mimo jiné poučení o životě své pratety Anežky České a s ním  došla k přesvědčení o její svatosti, oficiálně církví zatím nepotvrzené. S postupným poznáváním zbožného díla jednotlivých předků narůstalo u Elišky zbožnění celého rodu a s ním i její celoživotní pocit  zodpovědnosti s imperativem k ochraně rodového dědictví a ke kontinuálnímu  zachovávání rodové slávy a památky.

            Soužití Elišky s klášterním svatojiřským společenstvím benediktinek umožňovalo bez problémů její asketické založení. Ztotožňovala  se  s ním s  Kunhutou Přemyslovnou, která byla v náboženství mystického ladění vychovaná už dříve pratetou Anežkou Přemyslovnou v klariském klášteře Na Františku. Je proto nabíledni, že Kunhuta po svém příchodu do kláštera benediktinek u sv. Jiří okamžitě splynula s prostředím, v němž se od konce 13. století pěstovala pašijová mystika,  odpovídající mystickému proudu, který se šířil z Porýní.  Abatyše Kunhuta posílila svým výchovným vlivem a osobním příkladem Elišku k následování svého duchovního světa mystiky s důrazem na Matku Bolestnou, Krista Trpitele a nástroje jeho umučení. Odtud pak byla přímá vazba na kult Božího Těla, na eucharistii. Uctívání Krista, Bohočlověka, mělo u Elišky nejen ono mystické směřování k Bohu, obsahovalo i výzvu k napodobení jeho lidských skutků milosrdenství, které naplnila založením špitálu pro chudé blízko Mělníka v r. 1327. Svým mystickým založením byla Eliška ve shodě s cisterciáky, s nimiž se  setkávala  už od dětství u dvora svého otce Václava II. A  duchem mystiky byla ovlivňována i dominikány, kteří byli jako duchovní správci vázáni ke svatojiřskému klášteru. Mimořádně výraznou osobností mezi nimi byl teolog, autor mystických latinsky psaných traktátů, lektor v konventní škole u sv. Klimenta Kolda z Koldic. Blízký vztah k dominikánům později reflektovala fundační Eliščina vstřícnost, vůči dominikánkám, byť ne vždy úspěšná.

            Silně nábožensky založená Eliška byla naplněna touhou zasvětit svůj život Bohu. A tato touha byla současníkům z jejího okolí známá a není vyloučeno, že i králem Václavem podporovaná vzhledem k řadě předchůdkyň-Přemysloven v řeholním rouše. Svědčila by o tom i skutečnost, že z okruhu přemyslovské rodiny nejsou zaznamenány snahy zakomponovat Elišku do sňatkových plánů, které by jí podobně jako řadě urozených dětí včetně přemyslovských princezen předurčily ženicha. Z okruhu duchovních, blízkých královskému dvoru, zdůrazňuje Petr Žitavský ve svém žalozpěvu při oplakávání Elišky, že „ chtěla se jeptiškou státi; kdyby jí možno to bylo, to byla by provedla žijíc. Jeptiškám, pokud mohla, se ve slovech, v oděvu, stravě snažila přizpůsobovat, neb jeptišky v oblibě měla.“ Příčinou zhroucení snů o budoucnosti v řeholním rouše  byla nepřímo vláda Jindřicha Korutanského, která umožnila mocenský vzestup panské oligarchie, ekonomický útlak měst, a konečně i klášterů zvláště cisterciáckých. Tudíž nebylo náhodou, že právě cisterčtí opaté Konrád Zbraslavský a Heidenreich Sedlecký se zúčastnili na připravě tajného spikleneckého plánu ke svržení Korutana a nastolení nového krále. Příhodného kandidáta, kterého by k českému trůnu přivedl sňatek s Přemyslovnou Eliškou, vyhlíželi v nadějném hraběcím rodu Lucemburků, z něhož pocházel nový římský král Jindřich VII. Klíčovým, v české historiografii poněkud přehlíženým aktem, otevírajícím cestu dalšímu smysluplnému postupu k naplňování připraveného plánu, byl souhlas Elišky s předpokládaným sňatkem. Požádal o něj  Přemyslovnu někdy  v červenci 1309 při setkání v pražské svatovítské bazilice zbraslavský opat Konrád. Jeho získání nebylo samozřejmostí už proto, že Eliška netoužila po stavu manželském, což jistě věděli její přátelé, k nimž cisterciáci patřili. Na pováženou byla i skutečnost, že v jejich plánu šlo o spiknutí proti právoplatně zvolenému králi Jindřichu Korutanskému a jeho manželce Anně, Eliščině sestře. Všechny výčitky a nejistoty, které při vědomí všech okolností v Elišce klíčily,  potlačil pravděpodobně pocit zodpovědnosti vůči odkazu jejích předků z rodu Přemyslova. Vytvořili kvetoucí stát se silnou panovnickou mocí, která se od vraždy krále Václava III. při boji o trůn otřásala v základech a  za vlády Korutana rozpadala v anarchii. Jistě až poté, co svedla těžký vnitřní boj, přikývla Eliška svému sňatku se ženichem z  lucemburského rodu a tím i své účasti na spikleneckém plánu proti Korutanovi. Když se tajný plán stal v politických kruzích Prahy záležitostí veřejně známou, začala zde Elišce hořet natolik půda pod nohama, že byla nucena uchýlit se do bezpečného útočiště v Nymburku. Tehdy už se mnozí z řad šlechty a představitelů pražské diecéze, kteří dříve váhali, začali přiklánět na stranu lucemburské kandidatury. Jasným dokladem této tendence bylo české poselstvo, vypravené v  létě 1310 zemským sněmem k římskému králi Jindřichovi VII. Ten po předchozím váhání a na stálé naléhání z české strany konečně slíbil postavit do čela Čech jako krále svého jediného syna Jana, jenž se měl stát manželem princezny Elišky. Nadto římský král prohlásil, že tuto dceru českého krále Václava II. pokládá za jedinou budoucí právoplatnou královnu v Čechách. V reakci na králův jednoznačný postoj ke svým požadavkům se také členové českého poselstva zřekli na říšském sněmu ve Frankfurtu před králem a  říšskými představiteli 25. července 1310  českého krále Jindřicha Korutanského. Podle vzájemných ujednání došlo ke sňatku Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského 1. září 1310. Po rozloučení s královskou rodinou v Kolmaru se novomanželé za doprovodu rádců a pod ochranou zbrojnošů vypravili na složitou cestu do Prahy, která byla v té době  spolu s Kutnou Horou a některými oblastmi Čech obsazena korutanským a míšeňským vojskem. Nicméně po překonání nesnází a s pomocí lsti pražských spojenců vstoupili  3. prosince se svými lidmi do Starého Města pražského. Už 7. února 1311 se konaly korunovační akty, jimiž získalo České království v Janovi Lucemburském nového krále a v Elišce Přemyslovně novou královnu, vnímanou jako přímou nositelku dědického odkazu přemyslovského.

            Na rozdíl od svých následovnic po boku českých králů v předhusitském období, byla Eliška   jedinou královnou činnou ve veřejné politické sféře, i když jen po dobu let 1311 až 1319. V prvních letech s králem přímo spolupracovala a po jeho vstupu na půdu říšské politiky ho částečně  zastupovala  v domácí politice. Její trvalá nostalgická snaha, s níž hledala nenávratnou cestu zpět ke státu přemyslovského typu se silnou panovnickou mocí ji tlačila do permanentních střetů  s mocnými panskými rody v čele s Jindřichem z Lipé,  které vedly k domácí válce. Na jejím konci  nemohlo být nic jiného než Eliščin politický pád, vyvolaný vůči Elišce intrikami z kruhů jejích nepřátel v r. 1319 a vůči jejímu spojenci, nevlastnímu bratrovi, vyšehradskému proboštu a kancléři Janu Volkovi, v r. 1322. V tomto tříletém období kromě těchto událostí zdrtila Elišku i ztráta velmi blízkých přátel, k nimž patřili pan Vilém Zajíc z Valdeka, otcovský rádce Petr z Aspeltu, Eliščina teta abatyše Kunhuta, mladší a poslední žijící sestra Markéta a nadto zemřel i synek Přemysl Otakar, který ještě nedosáhl věku dvou let. Eliška, cítící se v Čechách zřejmě osamělá a v ohrožení, uprchla  v r. 1322 do  Bavor pod ochranu Jindřicha XIV. Dolnobavorského, manžela milované dcery Markéty. Kromě dočasné ztráty vlasti zaplatila Eliška daň za svou veřejnou politickou činnost i ve sféře soukromé postupným odcizováním s manželem Janem , začínajícím rokem 1319 a za tři roky ústícím do úplné rozluky. Nadto byla do jisté míry postižena i jako matka, když jí  v tvrdé reakci na politické intriky manžel Jan odebral v r. 1319 na celý život  tříletého Václava a posléze ze  sňatkových důvodů, ve středověku zcela běžných, další dvě děti, Jitku a Jana Jindřicha. Svůj podíl  na dětech si vybrala i smrt, která jí ze sedmi dětí uzmula syna Přemysla Otakara  a  z dvojčat narozených v r. 1323 v bavorské Koubě dcerku Elišku. Symbolicky dokreslují královnin manželský a mateřský úděl okolnosti jejího úmrtí, k němuž došlo 28. září 1330. Při  pohřebních obřadech nepatřilo místo hlavního pozůstalého manželovi, ale podržel si je nevlastní královnin bratr, kancléř Jan Volek, v jehož proboštském domě na Vyšehradě Eliška navenek sice pobývala v postavení  panovnice, manželky a matky, ale ve skutečnosti dožívala způsobem života jakoby vdova a jeptiška.  Manžel, král Jan Lucemburský tak, jak „na dálku“ s královnou Eliškou většinou žil, tak se s ní „na dálku“ rozloučil zádušní mší v Tridentu. Z pěti přeživších dětí proslunila poslední dny života  matce Elišce jediná sedmiletá Anna, která se s ní také jediná na její poslední cestu rozloučila.

            Eliška Přemyslovna původně do manželství vstupovat nechtěla, ale ve jménu služby svému přemyslovskému rodu se podřídila a na vyzvání zbraslavského opata Konráda ke svému sňatku s budoucím králem z rodu Lucemburků, o jehož konkretní osobě bylo rozhodnuto krátce před sňatkem, přikývla. Přispěla  tak po ženské linii k propojení vymírající domácí dynastie Přemyslovců s novou dynastií Lucemburků, u jejíhož zrodu stál Janův otec, římský král a posléze císař Jindřich VII. Eliška pomohla v pravou chvíli svým sňatkem s Janem Lucemburským k zachování rodového dědictví Přemyslovců, jímž byl samostatný český stát. Nicméně tento sňatek prospěl i Lucemburkům, když uvážíme, že díky jemu se mohl o  mocenské zázemí českého státu opírat i první významný člen jejich hraběcího rodu, král Jindřich VII., jehož moc v říši byla dotud v podstatě ryze titulární. Tehdy by ani ve snu nikdo nepřipustil, že přijde čas, kdy rod Lucemburků bude významnou evropskou dynastií zásluhou římského císaře Karla IV., syna české královny Elišky Přemyslovny, pokřtěného původně po knížeti země České jménem Václav. Bez ohledu na okolnosti nelze ovšem popřít zásluhy Jana Lucemburského na všestranně vynikající Karlově výchově.

            Svým sňatkem naplnila Eliška svůj vnitřní závazek služby českému státu jako odkazu svých přemyslovských předků. Stejně tak především v letech 1325 až 1330 vyvinula činnost pro zachování památky a slávy svého přemyslovského rodu. V předchozím období 1311-1322, kdy   jako stavebník a donátor věnovala pozornost především svému věnnému městu Mělníku a jeho kapitule, jí na energii ubíralo složité politické působení, a také mateřství, když uvážíme, že v té době porodila pět dětí a z Prahy odcházela v r. 1322 v požehnaném stavu. Dvojčata, Annu a Elišku, poté už porodila v bavorské Koubě. Po návratu do vlasti v r. 1325 pokračovala na plnění povinností, které si ve jménu svého rodu předsevzala. A tak se 3. října 1326 postarala o přenesení ostatků svého zavražděného bratra, českého krále Václava III. z olomoucké katedrály do svatyně zbraslavského kláštera. Na konci dvacátých let se pokusila jistě i se vzpomínkou na Přemyslovnu Kunhutu znovu  o kanonizaci Přemyslovny Anežky České. V návaznosti na přemyslovskou tradici věnovala Eliška pozornost relikviím a jejich zajištění v krásných schránách. Těžko však mohla naplnit příliš náročný záměr, jímž byla rekonstrukce jejich rozmetaného souboru, který kdysi zdobil skvostnou královskou kapli Václava II. a obohacoval korunní majetek. Zvláště cennou relikvii získala Eliška po návratu z Bavor od francouzského krále v trnu z Trnové koruny Kristovy. Snaha Elišky po důstojném umístění získaných ostatků nás přivádí k velkému zakladatelskému dílu jejího otce Václava II., ke Zbraslavskému klášteru s jeho centrem, konventním chrámem P. Marie. Ten sloužil jako pohřebiště Přemyslovců, v jehož prostoru Eliška po návratu z Bavor dořešila základní rozvržení královských pohřbů. Liturgický lesk konventního chrámu a jeho náboženskou působivost chtěla zvýšit právě umístěním získaných ostatků v několika kaplích, které nechala připojit k jeho jižnímu boku. Kromě činnosti stavební a mecenášské podporovala Eliška zbraslavský klášter i jako donátorka připisováním statků a hájením majetkových práv, z nichž plynuly důchody a různé výhody. Podobně jako ke  zbraslavskému zakladatelskému dílu svého otce měla Eliška niterný vztah k Vyšehradu jakožto sídlu mýtických zakladatelů rodu a historických přemyslovských knížat v 11. a 12. století. I zde se soustředila na kolegiátní chrám sv. Petra a Pavla, apoštolů, které ve svých písemnostech označila za nebeské patrony chrámu označovaného za „zvláštní královskou kapli“. Eliška plánovala jeho přestavbu do majestátní podoby a u plánu její snaha v podstatě skončila. Elišku vůbec stíhala jako fundátorku, stavebníka, donátorku i objednatelku nepřízeň osudu, protože po jejím díle nezůstaly žádné hmotné památky. Jsme o něm neúplně informováni pouze písemně Petrem  Žitavským. Při hodnocení této smutné skutečnosti historička umění Klára Benešovská  připomíná, že s přihlédnutím ke všem fundacím, byť časem nezdařeným a zprvu učiněným i s králem Janem, a k trvalé péči o nejvýznamnější církevní instituce, svázané s přemyslovskou tradicí „ musíme konstatovat, že Eliška Přemyslovna by bývala patřila mezi významné přemyslovské stavebníky, a že to byla spíše nešťastná souhra náhod, která zabránila, aby nám dnes samotná architektura o tom vydala svědectví.“

 

(Přehled vypracován především na základě publikací Kláry Benešovské a Boženy Kopičkové;v nich další literatura)

 

 

Štrykováním proti rozvalu státu?

K možnostem porozumění jednomu z vlivných motivů z kronikářského líčení života královny Elišky Přemyslovny

 

Vladimíra Koubová-Eidernová

 

Dámy a pánové ,

 

„Neposlouchejte této královny, své manželky,poručte jí, aby konala ženskou práci, předouc nebo šijíc, přidržte se zcela, pane králi, nás“ zaznělo z úst českých velmožů v jejich spiklenecké řeči ke králi Janovi Lucemburskému na přelomu května a června roku 1319 podle záznamu v Kronice zbraslavské.

 

Hledala jsem tedy takové předměty, které nám mohou představit plody výkonu předení, nějaké nitě, cosi jako výsledky šití,oděv či pokrývku, případně výšivky na nich. Protože také o vyšívání je v pramenných písemných zprávách, jež mohou dokumentovat povahu české a polské králvny Elišky z rodu Přemyslovců a její vliv na politické a duchovní dění při budování srdce Evropy ve 14. století s výhledem na jehobudoucnost, řeč. Jistě si vzpemeneme, že když ti pánové v čele s Jindřichem z Lipé odkazovali svou královnu ke štrykování-o pár století později se takto pohrdavě k úloze žen v politice vyjádřil Napoleon Bonaparte- převzali vzor svých legendárních předchůdců vzdorujících podobně úsilí kněžny Libuše o praktikování spravedlivé vlády , rozhodování „nehledíc na osoby“-známe to z Kosmovy kroniky.

 

Hledala jsem tedy takové případy použití nití a výsledky krejčovských a vyšivačských úkonů, na nichž lze v nějaké formě zpozorovat cosi jako signaturu nějaké Elišky a to ve spojení s vyjádřením jednak královských nároků na kvalitu takového „nítěného“ díla , jednak s vyjádřením jejich královské programové (státotvorné) ambice.

Všechny tyto tři podmínky splňuje na první pohled Antependium z Chebu. -VLOŽIT ILUSTRACI - Lněná taknina pokrytá vyšívanými obrazy s postavami světců, světic a Panny Marie pod arkádami příbytků nebeských byla určena k zavěšení před čelní stranu obětního stolu-oltáře-v liturgickém prostoru-snad pro kapli císařké falce v Chebu.

Na této tkanině se vyskytuje zlatý brakteát s monogramem ER, Elysabeth Regina, monogram je korunován.

Dana Stehlíková, shrnujíc názory předchozího bádání1/1/ in Benešovská, Královský sňatek, viz citace titulu níže potvrzuje dosud sdílený názor, že běží o výšivku, která vznikla okolo roku 1300 pravděpodobně z podnětu královského páru Václava II. a Guty Habsburské, tedy rodičů královny Elišky-té v období, kdy vznik antependia je prozatím předpokládán, bylo osm let.

Jak ale pak vysvětlit onen korunovaný monogram ER, který odkazuje k existenci jakési Elysabeth Regina ? Ta k roku 1300 přece nebyla k disposici. Badatelé mu rozumí jako „přisvojovací značce“ , kdy na starší-a ceněné- umělecké dílo je v slavnostní adjustaci umístěna signatura jejiho pozdějšího disponenta (stávalo se to u iluminovaných rukopisů)- a logicky uvádějí, že v takovém gestu mohlo by jít o královnu Elišku Přemyslovnu nebo Elišku Rejčku.

K této výšivce se ještě vrátíme.

S následujícími otázkami:

Je vzdor dosud publikovaným závěrům plynoucím z jejího zkoumání možné uvažovat o tom, že by ji s kroužkem svých dam vyšila v době své dospělosti a za královského postavení Eliška Přemyslovna a že tedy její podpis -monogram na zlatém brakteátu není pozdějším přídatkem?

Nebo je možné, že její sokyně, královna Eliška Rejčka, jež vystřídala Přemyslovninu matku Gutu Habsburskou, podle závěrů dosavadního bádání spoluobjednatelku Chebského antependia, v pozici české královny, považovala toto antependium za své, a protože na svou nevlastní dceru, rovněž Elišku, také pro její obecně rozšířenou pověst umělecky nadané vyšívačky nenávistně žárlila, podnikla jakési „ gesto černé magie “ 2/2/podle dobového pramenu citovaného Boženou Kopičkovou měla s ní co do činění, a zásluhu o jeho výšivku si přivlastnila? Jakoby proti vyšívání Elišky Přemyslovny bojovala také výšivkou. Měla k tomu důvody: „vyšívající“ a s vrozenou samozřejmostí hrdá dědička přemyslovského odkazu byla jejím živoucím špatným svědomím. Jako ostudné totiž veřejně kritizovala její způsoby, které bychom dnes asi označili za projevy sociálního typu mocichtivá Lolitka, profesionální manželka, milenka-zlatokopka. Klára Benešovská v katalogu výstavy Královský sňatek vhodně připoměla, že zatímco Přemyslovnin královský manžel Jan Lucemburský pilně přispíval na její podnik založení cistercského kláštera Aula Mariae v Brně, jeho choť z domácí dynastie se bez prostředků musila uchýlit do Exilu v Bavorsku.

Než se k Chebskému antependiu vrátíme, vidím dva motivy, kterým bych ráda spolu s vámi, věnovala pozornost.

Prvním je jméno Elysabeth opředené možnostmi jeho výkladu, jak jej v Kronice české sepsané z podnětu Karla IV. sugeruje - pozitivistickou historiografií sice vydatně pohrdaný, nicméně nadhledem vyjímečně zcestovlého teologa, právníka i architekta vybavený- Florenťan Giovanni Marignola, v závěru svého života označovaný jako „spolustolovník jeho císařské milosti“ .

Druhým je už zmíněné Eliščino příslovečné předení a šití, ono její vyšívání, za které byla podle kronik některými svými součastníky chválena, jinými k němu-a právě jen k němu -, jak jsme slyšeli z úvodního citátu, nepřátelsky odkazována 3/3/ proto, aby se světu výhradně mužskému svým sklonem ke spřádání a vytkávání českých a Evropských dějin-což zřejmě považovala za svou rodovou povinnost- nepletla do vládnutí?

 

Budeme se tedy, dámy a pánové, tázat, jestli na základě písemných a výtvarných pramenů existuje možnost objevitvztah mezi významem a smyslem jména Elysabeth-jehož povzbudivou energii jako temnotami nepohltitelné vyzařování mateřského „jména na počátku“ předala podle Marignolova pojetí coby zdroj jeho skvoucí kariéry svému synovi, jenž se stal císařem Svaté říše římské -a existencí nějakého „předeného a šitého“ díla , dokonce výšivky,pocházející z její ruky4/4/ Pokud tomu tak bylo, jak je zmíněno v rozličných kronikách, Eliščino vyšívání velmi pravděpodobně probíhalo ve spolupráci s kroužkem jí vedených a v dovednostech i duchovním naladění pěstovaném pod vedením špičkových teologů i vlastenecky státotvorném úsilí- přidružených dam.

Budeme se ptát, jestli je tedy možné, že princezna a královna Eliška plnila úkoly plynoucí ze „zavázání“ smyslem svého jména a zároveň vladařské funkce právě tím, že předla, šila a vyšívala a tím vytvářela povzbudivé obrazy.

Činila tak k větší slávě, nikoli k menší prosperitě, svého království , totiž českého státu ?

Připomeňme, že sláva, prosperita tohoto státu tehdy samozřejmě byla odvozována od slávy světců, u nichž byl předpoklad, že za „blaho a bezpečí jeho obyvatel“ jak dodnes definujeme účel státu (slovy Petra Robejška), je možno zajistit jen těžkým řemeslem spravedlivého vládnutí- se za takové vládnutí nebi přimlouvají. Královna, kterákrásně předla, šila a vyšívala symboly a obrazy obyvatel nebeských příbytků mohla tak naplňovat své vladařské poslání-výsostný úkol pomazané české a polské královny, neboť tím činila i pro pohled na zemi názornou jejich existenci a tedy tak podle svého i lidového přesvědčení zpřítomňovala sílu jejich přiímluvných intervencí ve prospěch svého rodového údělu, jenž na ni „spadl“ jako její odpovědnost.

Po vztahu jména Elysabeth k vyšívkám se budeme ale nadto ptát také ve světle další otázky: nebyli oni čeští pánové, kteří si mezi sebou rozdělovali český královský majetek 5/5/, což dva roky před tím, než pronášeli ke králi Janovi onu jeho manželství a stát rozvracející řeč, v roce 1317, ze země vyštvalo jejího zkušeného a moudrého správce Petra z Aspeltu a učinilo královnu Elišku regentkou království, a kteří chlapeckému králi Janu Lucemburskému doporučovali vykázání Přemyslovny Elišky k předení a šití, jako k té činnosti, jíž jako dědička po přeslici má věnovat svou pozornost, nakonec sami proti sobě? Z hlediska nikoli zájmů jich samých, zato však z hlediska zájmů jejich státu lze totiž k tomu jejich doporučování „předení, šití a vyšívání“ tomu, kdo vládne povědět: nevybrali si špatně. Protože to právě ona, s královskou pečlivostí spředená červená či zlatá nit, jak víme z řeckého mýtu, umožňuje nezbloudit v labyrintu a vykročit do světla veřejného prostoru, to nit spřádána laskavými bytostmi, jež také v pohádkách připravujíbudoucnost.

 

Jak je to tedy za prvé s významem jména Elysabeth?

Marignola je odvozuje od výrazů Helysa a beth, rady si ví hned zejména s druhou částí této složeniny. Beth v hebrejštině znamená dům. U první části H-elysa se nejprve zdá, že s jejím výkladem trochu zmatkuje, dává výraz H-elysa do vztahu ke Slovanstvu a Slávě, takže H-elysa-beth podle Marignoly znamená dům (rod) slávy. Později uvidíme, že „co je h-el“ je dodnes i v moderních jazycích vázáno ke zkušenosti ze Slunce a jej ohlašující Hvězdy jitřní i Večernice,v hebrejštině Hellel ano té řecké a římské Krasopaní, Afrodíté-Venuše. Neboť ke Slunci, je h-ell vázáno také k zážitkům ohnivosti, žáru-blahodárným i ničivým.

Marignolovi se vazba výrazu hell ke světlu-slávě hodila, protože z takového domu/rodu Slávy- H- Elysabeth pak snadno pochází Venceslas, více či hodně slavný kníže- například, samozřejmě, Marignolův zaměstnavatel císař Karel IV., křtěný Venceslas, Václav.

Pak ale -zdálo by se, že zničeho nic- přeskočí Marignola k elysejským květům.

Takže h- elys(a), totiž ona sláva, zůstává ve hře. Beth, dům a rod, je ale květy vystřídán.

Začíná to být napínavé jak Marignolovo bouřné misijní putování Dálným východem:

Co že to má být za rostliny tyto elysejské květy? A proč že k nim - když vezmeme ohled na předchozí údaje téhož autora- patří jak královna Elysabeth a její rod a potomstvo, tak „ sláva“ ne-li „slovanskost“? Jde snad o světelnost, svatozář, v níž , „ve slávě“, se některým , kdo byli k tomu vyvoleni, zjevuje už teď podle Nového zákona Kristus a svatí? Jsou tu tedy Slované pro toto zjevování, k němu povoláni, náchylni? Je faktem, že už kronikář Kosmas pražský se tak cítil, zaznamenává své vidiny, řekněme tak poněkud Slovan po matce Karel IV. (Eliška nebyla nikterak „čistokrevnou Slovankou, spíše naopak), jak by smet.

Marignola nás naštěstí pěkně informuje, že elysejské květy se galsky nazývají „flor de hellis“ . V latinském originále Vlastního životopisu Karla IV. je galštinou míněna tehdejší francouzština, takže se před námi pod představou oněch galských „flor de hellis“ vynoří historické francouzské fleur de lys , s variantou fleur de lis.

V obecném povědomí o heraldice znamená tento výraz téměř automaticky především (tři) lilie, nejčastěji ony fleur de lys rodu Bourbonů. To je ne zcela vyčerpávající, například historický název francouzského království-a to už před Bourbony- zní le royaume de lis./6 /6/ srov. Velký francouzskočeský slovník, Československá akademie věd, 1974, heslo le lis, dříve lys,botanický název lilie, lis blanc bělostná, lis martagon zlatohlávek, lis Saint Jacques amarylka, le royaume de lis hist. Francouzské království;fleur de lis herald. (tři)lilie znak Bourbonů.

Tím ale dobrodružství s liliemi ve jméně Elišky zdaleka není u konce.

Už proto, že o zážitku z vnímání lilií typu fleur de lys-ten níže botanicky upřesníme - stejně jako je tomu při vnímání nebeské oblohy7/ 7/- nebes a nebes nebes, který denně vnímáme jako ukazování toho, že jsme „uvnitř“ „ v našem doma“, totiž pod jakousi klenbou, jež zároveň je prostoupitelnou branou k další a vyšší vrstvě jeho stavby jako by se zvláštní naléhavostí platil výrok vědců bádajících v oborech scienties morales o tom, že „existuje „analogie bytí“, která předurčuje přirozené skutečnosti, aby byly symbolem skutečností nadpřirozených“8/8/J.J.Allmen et alii, Biblický slovník, translation Kalich 1987,s.161-

Liliím polním, krásnějším než Šalamoun v celé své nádheře, stejně jako růžím či trojlístkům a mnohým dalším bylinám a ostatním podivuhodným přírodním úkazům se prostě přihodilo, že díky pohledu lidské bytosti, která se na ně -spatřujíc a prožívajíc jejich neúčelovou hodnotu – dívá, se staly symbolem skutečností nadpřirozených.

 

Ale než tedy za liliemi typu fleur de lys vyrazíme až ke hledání odpovědi na otázku co bylo jejich přirozeným vzorem a než se pokusíme je identifikovat z rostlinopisného, botanického hlediska a z hlediska heraldických příruček, než tedy se vypravíme nejprve k samotné přírodní skutečnosti a odtud, s mýtem a legendou až do pravěku - VLOŽIT ILUSTRACI KNOSSOS- a posléze k běžné i básnické řeči antických i moderních jazyků, opusťme obor zkoumání slov, k němuž nás navedl Marignola, a pokusme se vyhledat ona, zatím hypotetická, zobrazení lys , které snad vyšila ruka Elysabeth České, na některém technikou vyšívání zhotoveném výtvarném díle, které snad mohlo vzniknout za doby jejího života (1292-1330).

 

VLOŽIT ILUSTRACI-KAZULE ZE SANKT MARIENSTERN A JEJÍ DETAILY

 

Roku 1701 nastoupila znovu do svého úřadu abatyše kláštera cisterciaček Stellae Maris v Horní Lužici, jmenovala se Ottilia Hentchel. Při té příležitosti bylo pořízeno slavnostní svrchní liturgické roucho typu barokní kasule, v červené barvě, pro svátky mučedníků.

Možná, že bylo přízeno zvláště s myšlenkou na českého martyra knížete Václava, protože klášter byl založen Bernardem III. z Kamence , biskupem míšeňským, významným dvořanem českého a polského krále Václava II. Bernard III. z Kamence byl také jedním z těch, kdo, spolu s cistercskými opaty sedleckým, zbraslavským a waldsaským, připravovali řešení vládní krize v zemích svatováclavské koruny formou provdání jejich dědičky Elišky za syna římského krále.

Základ této barokní kasule tvoří hedvábný ornát zhotovený v Lyonu v 18. století. Na jeho dorzální části je ale připevněno o tři století starší zobrazení latinského kříže zhotovené technikou výšivky hedvábnými a kovanými nitěmi s použitím hojných aplikací říčních perel a kovových zlacených a stříbrných terčíků či fliter na lněném podkladu.

Připomeňme si funkci dorzální části svrchního mešního kněžského roucha, toho, co vidíme na zádech kněze, když je k nám při mši svaté obrácen zády, a tedy i funkci symbolů či obrazů na této dorzální části kazule. Je určena pro vizuální komunikaci osoby obřadníka s věřícími v klíčových momentech katolické mše svaté,tehdy kdy- právě proto, že je k nim kněz otočen zády- nekomunikují pohledem s jeho tváří , nýbrž s obrazem, umístěným na jeho zádech 8/8/ Otočen zády ke shromáždění účastníků mše je kněz z toho důvodu, že v jeho úkonech a závazných, nikoli náhodně osobních, proslovech jde o realizaci toho co „si nelze postavit jako problém a vyřešit ho, protože je to tajemství“ ( řečeno slovy Gabriela Marcela), jako je tomu při tradiční mši svaté zejména při úkonu zpřítomnění Kristova Těla a Krve na oltáři. Jde tu o proměnění chleba a vína v pokrm, nabízený jakoviaticum pro věřící, kteří jsou na cestě do místa-“nebe“-kde už budou syceni pohledem do Boží tváře.

Můžeme si pak s metologickým užitkem představit, že symbolické obrazy na dorzální části kasule jsou obdobou ikon na ikonostasu v ortodoxním a řeckokatolickém liturgickém prostoru, kdy obraz pomáhá poodhalovat, ale i zahalovat -ponechávat tím, čím je- tajemství zpřítomnění Krista na oltáři odděleném od shromaždiště věřících stěnou s obrazy.Toto přirovnání funkce dorzální partie svrchního liturgického oděvu kněze, na které jsou technikou výšivky zobrazeny určité symboly, k funkci ikonostasu nám totiž ukládá vzít v potaz pravděpodobnost, že tak jako na ikoně, ani na dorzálním obraze kazule-většinou kříži - vzdor její zdánlivě dominující „ornátové“, dekorativní, estetické funkci, nic není zobrazeno, většinou výšivkou připevněno zbytečně 9/9/ jakkoli při aplikaci určitých motivů se může jednat o narážky na dobovou politickou situaci a její časové údaje, jak to nedávno při komentování pojednávané výšivky navrhl Jiří Fajt in: viz pozn č. 10

Nuže na této dorzální části kasule z hornolužického kláštera Stellae Maris, Sankt Mariestern, je zobrazen zlatými nitěmi vyšivky rámovaný latinský kříž a na jeho břevnech je zobrazeno v ornamentálním rytmu se opakující třináctinásobné zobrazení symbolického motivu rozkřídlených jednohlavých bílých orlic. Ornamentální opakování odpovídá od pravěku vysledovatelné funkci a struktuře magického, vzývajícího zaklínadla, jak je známe z antropologie či specielně folkloristiky. Orlice jsou komponovány z říčních perel, jsou rámovány, jako svou plasticitou zvláště zvýrazněnou „hradbou“ kvadriloby „zbudovanými“ z kovových nití, a jsou korunovány čelenkami, na jejichž trnech lze pozorovat zlatou nití vyšité trojlísky; na prsou všechny orlice nesou vždy po pětici kulatých terčíků z pozlacené mědi, jejichž plocha je obsazena raženými reliefy , jež znázorňují pětilistou růži; pětilisté růže prostřídávané obdobnou technikou provedenými šestilistými kvítky a šesticípými hvězdami se vyjevují také ve cviklech ploch mezi oněmi plasticky vystupujícími rámci kvadrilobů, které orlice rámují, a okraji čvercových polí tvořících pozadí každého z ornamentálních úseků s dominantou orlic. Vyskytují se tu také drobné čtyřlisté květinky, k jejichž středu je připevněn plně plastický kroužek, snad prstýnek. Dominujícími motivy ve výzdobě cviklů jsou stylizované akantové haluze znázorněné ve vyšším reliefu-shodně s podáním majestátně působících orlic-tak, že jejich hmota je vyskládána z drobných sladkovodních perel.

Zvláštní pozornost ale nadto byla věnována výzdobě některých cviklů, na kterých se v rámci téhož „ pole“ s orlicí mimo těchto perlových akantových haluzí objevují z bílých říčních perel a červených korálů komponované lilie typu fleur de lys.

Přítomnost orlice na dorzálním kříži kazule z kláštera Stellae Maris, k jehož založení a provozu, jak už jsme pozorovali, náležely intenzivní správní a duchovní vazby k českému království a tedy i k jeho státotvorné symbolice, byla už vysvětlena jako výraz úsilí o vzývání obsahů svatováclavské duchovní tradice 10/10/ srov. Jiří Fajt, ed. Ve spolupráci s Barbarou Drake -Boem, Karel IV. císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády doby Lucemburků 1310-1437, Akademia , Praha 2006,s. 350-351, včetně vyobrazení detailu s liliemi. Zanedbán zatím byl výklad motivů hvězd. Možná též proto, že při místě zasvěceném chvále Stellae Maris ve smyslu Panny Marie jako Hvězdy Jitřní, Matky Boží ze Zvěstování jako hvězdy ohlašující svítání nad hlubinami hořkých vod, je považován za běžně zřetelný.Nebylo také, pokud vím podle mě dostupné odborné literatury, poukázáno na vztah Bernarda III.z Kamence k rodu Vítkovců,z nichž pocházela jeho matka Mabilia 11/ 11 Klára Benešovská ed, Královský sňatek, Gallery, Praha m 2010, s. což by mohlo vysvětlovat ony zlatě zářící pětilisté růže v čestném heraldickém postavení na prsou svatováclavských orlic. Lze si však také povšimnout, že právě zlaté-vytkané- růže můžeme pozorovat na věru královské „plence“ Jezulátka tzv. Dešťové Madony Vyšehradské kapituly, jejímž proboštem byl jeden z nejbližších královny Elišky Přemyslovny -a byl to on, od koho Karel IV., zřejmě objednatel a ctitel tohoto obrazu, svou matku mohl znát z vyprávění- Eliščin bratr z levého boku Václava II., Jan Volek. Symbol pětilistých růží má tedy vztah též k Vyšehradu, místu, kde se roku 1310 před svou napínavou cestou ke sňatku se synem římského krále po útěku z Hradu v ohrožení života (měla být otrávena) zachránila, a kde nakonec, o svatém Václavu roku 1330, za jeho bratrské péče, zemřela.

 

Co nás však ve vztahu k našemu tématu sledujícímu vztah jméno Elysabeth-dílo vyšívky zajímá především jsou ony „flor de hellis“ v Eliščině jméně, které se možná objevily na výše popsaném dorzálním kříži kazule cisterciaček ze Sankt Marienstern. K jejich zobrazení bylo užito říčních perel. Z české Blanice či Otavy-to by šlo vyzkoumat? A červených korálů.

Tyto mariasternské fleur de lys neunikly pozornosti dr. Gude Sucksale-Redlefsen, která na ně upozornila docenta Jiřího Fajta z Lipské a Berlínské university a dr. Barbaru Drake -Boem z Metropolitního muzea v New Yorku 12/12/ viz předchozí pozn. Zůstalo však u konstatování, že tyto lilie ve smyslu heraldiky mají vztah k první manželce Karla IV. Blance z Valois a ve vztahu k příslušným časovým údajům proto uvedení autoři datovali kasuli ze Sankt Marienstern do rozmezí let 1346-1348.

 

K tomu však nutno uvést, že fleur de lys již podle základní příručky znalostí k heraldice rozhodně nejsou výsadnímznamením rodu, z něhož Blanka z Valois pocházela, a vznik a objednatele mariensternské výšivky podle nich tedy nelze bez dalšího určit.

Ze známé Encyklopedie Milana Bubna 13/13/ Buben,Milan, Encyklopedie heraldiky, Praha , Libri 1994,s. 207-208,heslo lilie, cituji a vkládám komentáře: „lilie obecná přirozená heraldická figura tvořená třemi nahoře delšími a dole kratšími listy (botanická lilie má listů pět), v heraldice se rozlišuje lilie přepásaná a nepřepásaná....v symbolice se vyskytuje od pravěku, ve starověku... v Řecku symbolem naděje, za /římského/císařství odznakem následníka trůnu ( z toho dúvodu je možné uvažovat o tom, že lilie se objevuje na svatováclavské koruně pořízené Karlem IV. v době, kdy se cítil být následníkem trůnu římských císařů)..ve středověké symbolice emblém nevinnosti, tělesné čistoty(panenství, panictví), čistoty duchovní a (proto) také květina mariánská ….atribut sv Josefa, sv. Dominika,sv. Kláry, sv. Kateřiny Sienské, ..sv.Norberta, sv. Jiljí, sv. Tomáše Akvinského ad.( co k tomu Píseň písní: „on pase v liliích“ a výklad sv. Bernarda ?)..ve Francii fleur-de- lys byla symbolem královského domu (rodu)již v období předheraldickém užívána na galských mincích. Podle legendy lilii dostal od anděla na znamení přijetí křesťanství (=naděje a nástupnictví trůnu) francký král Chlodovík 481-511...jako královský symbol ve Francii poprvé roku 1179 za Ludvíka VII. A její tvar se patrně vyvinul ze stylizovaného zobrazení květiny iris (název od duhy//naděje,bohyně Iris) nebo ze špice oštěpu. ..zdobí královskou korunu, korunovační oděv, zakončuje královské žezlo a zdobí korouhev. Ve 13. století vznikla ve Francii teorie o její symbolice: střední lístek=Víra, postranní Moudrost a Rytířství. Počátkem 13. stol francouzský královský štít posypán zlatými liliemi, teprve 1405 změna na 3 lilie- důvodem byla potřeba odlišení od anglických králů, kteří vznášeli nárok na francouzský trůn. 1461 ji udělil fr.král Ludvík IX. Pietrovi de Medici-odtud Florencie ..řada dalších příkladů, rody, města v ČR Litomyšl (a cisterciácké opatství Vyšší Brod).

Při naivním vnímání výšivky na mariensternském dorzálním kříži s českými orlicemi a „Elysabethskými“ liliemi-tedy při vnímání nezatíženém intencí spekulace o možnostech rozostření či dokonce zrušení pojmu „národní umění, národní kulturní dědictví“ si můžeme povšimnout jisté její – a možná, že nejen technické a určitě funkční a motivicko-ikonologické souvislosti s výšivkou na již zmíněném Antependiu z Chebu (na chebské památce jsou místo perel říčních perly-korálky skleněné). Toto antependium je i mezi tzv. neodborníky známo jako „nosič“ zřejmě nejstaršího zobrazení svaté Anežky České, k níž, jak víme, se královna Eliška vděčně a horlivě, činně- usilovala praktickými kroky o její svatořečení- vztahovala. Od výstavy Královský sňatek uskutečněné v pražském Domě u Zvonu za autorství Kláry Benešovské v roce 2010 je i širší veřejnosti Chebské antependium známo také jako„nosič“ zlatého brakeátu s korunou završeným monogramem ER, interpretovaným jako Elysabeth Regina , jak jsme již výše zmínili.

Panna Maria ve scéně z Kristova dětství, která na vyšívaných obrazech Chebského antependia líčí návrat Matky s Dítěm -Spasitelem z exilu do vlasti, drží krátké liliovité žezlo, jak motiv čte Dana Stehlíková- 14/ 14/ srov. Dana Stehlíková, in Benešovská, s. 542, k němuž vzhlíží dětský Ježíš, ale mohla by to být i rovnou jen prostě květina, Eliščina lilie. Panna Maria , v jejímž zpodobení jako na celém Antependiu chebském i podle citované badatelky je mnoho narážek na královskou sociální pozici objednatele, má v této scéně Návratu z Egypta také na šatech lilie.

Antependium chebské je obvykle datováno k roku 1300. Už jsme si připoměli, že tehdy bylo Elišce Přemyslovně osm let, Elišce-Rejčce, rovněž později královně, asi dvanáct. Monogram ER, který se na něm objevuje, je korunován diadémem, na jehož trnech lze rozpoznat útvary buď trojlistů nebo třílistých lys. Tento monogram byl předchozím bádáním interpretován jako Elysabeth Regina a vztažen buď k Elišce Přemyslovně nebo k Elišce Rejčce. Objevil se na zlatém brakteátu, jejich výroba podle některých specialistů údajně měla být ukončena k datu okolo 1300, tehdy však žádná Elysabeth v pozici Regina nebyla ještě k dispozici. To bylo vysvětleno možností, že přece jen brakteáty byly zhotovovány i později a některá z obou Elišek si formou jeho umístění na starší-k roku 1300 vyšité-práci Chebské antependium svým tam později umístěným monogramem“ přivlastnila“. Přijetí hypotézy, že šlo o Elišku Rejčku, brání spojení manifestačně prezentovaného monogramu ER právě se zobrazením scény návratu Panny Marie s Dítětem Ježíšem z Egypta v rámci téhož celku. Na tomto výjevu z Ježíšova dětství, inspirovaného podle studie Viktora Kotrby 15/15 v Umění, roč. 1968 cistercienskou spiritualitou, se vedle lilií na šatu Marie vyskytuje ono již zmíněné liliové krátké žezlo přemyslovských královen, ke kterému vzlíží syn , přinášející v košíku květy milostí (Spásu) do země, do níž se z vyhnanství v cizině vrací.

Nebylo snad toto snem Elišky České, která od června roku 1322 do ledna 1325 byla ve vyhnanství v Bavorsku aniž by měla v roce 1323 možnost rozloučit se s dítětem, do něhož vkládala své lidské i vladařské naděje, Václavem (KarlemIV.) při jeho odvezení do Francie?

Ve snu-a na vyšívaném uměleckém díle, jež zhmotňovalo tento sen - si mohla z Českého království vyhnaná a od svého prvorozeného syna odloučená královna Eliška představovat, a do Českého království formou svého kryptoportretu pod podobou Panny Marie, vzkázat: jednou se vrátím, vedouc za ruku právě ono dítě,syna a budoucího vládce všeho křesťanského světa, jemuž předám své liliové žezlo dědičky přemyslovského údělu, na které on , jako k symbolu své budoucnosti, vzhlíží.

 

Liliové žezlo má také její otec, Václav II. na erbu Zbraslavského kláštera. Je téměř „prorocké“, že znamení inspirovaná květy lys a také slunečnice, francouzsky heliantu-vzápětí shledáme, že při zkoumání obsahu paměti slov i u moderních jazyků se jejich jména vztahují k H-ell-is se objevila na pohřební koruně Eliščina vladařského vzoru, jejího velkoryse-a tragicky- svým královským naturelem ambiciozního dědečka, Přemysla II. Otakara.

Ostatně se tento Eliščin sen nakonec splnil-Václav- Karel se do Čech vrátil a zplna obdržel žezlo vlády nad milovaným dědictvím své matky i „z milosti Boží“ světovládu, jak jí rozuměl tehdejší křesťanský svět. Bylo to ovšem až po Eliščině smrti, za ruku ho však možná vedla ve svých mateřských prosbách přednášených Jinde.

 

Úvahy o tom, že by u výše popsaného brakteátu s monogramem ER mohlo jít o vztah této výšivky k Elišce Rejčce považuji za liché též proto, že s ohledem na žezlo ve scéně Ježíšova dětství, kvalifikované Danou Stehlíkovou jako žezlo Přemysloven, je třeba vzít v úvahu, že Eliška Rejčka rozenou Přemyslovnou nebyla. Ve vztahu k této scéně, jejímž hlavním hrdinou je matkou vedený, spásu své rodné zemi přinášející syn, je v daných souvislostech třeba též poznamenat, že Eliška Rejčka-pokud víme-žádného syna neměla, a že by se tu tedy jednalo o její identifikační portret není pravděpodobné.

Dovoluji si proto naznačit možnost, že nejen dorzální kříž v pokladu hornolužických cisterciaček Stellae Mariae, ale také Chebské antependium vyšila se svými dámami Eliška Přemyslovna a také ho ve spolupráci s cistercienskými teology vymyslela. Tato česká a polská královna byla svým uměním zdobit bohoslužebné tkaniny a svou nelíčenou zbožností podle záznamů kronik proslulá.

Není ale pravděpodobné, že by výšivku pro Cheb, a to nejspíše pro oltář kaple v císařské falci, mohla Eliška Přemyslovna či jí pověřené vyšívačky zhotovovat někdy v době , kdy se chystala k závažným státotvorným pobytům na-kde jinde než na císařské falci - v Chebu, který byl, za její účasti, k níž byla vyzvána Janem Lucemburským, místem jednání, která tam probíhala vroce 1318. Chebsko však bylo smluvně připojeno k českému království v říjnu roku 1322, to už královna Eliška i se svým bratrem Janem Volkem, byla v bavorském exilu, dění ve svém království však jistě sledovala.

Pro objednání či zhotovení nebo podniknutí reinterpretačních úprav Chebského antependia jejím prostřednictvím vyvstaly důvody buď „jen psychologické“ jak popíšeme níže, v roce 1323, nebo i zároveň vladařsky reprezentativní v roce 1325, kdy se do Čech, za triumfálního uvítání Pražany úspěšně vrátila a začala pracovat na uskutečnění svého úmyslu nechat svatořečit svou pratetu Anežku Českou. Její nejstarší zobrazení se podle obecně rozšířeného mínění na Chebském antependiu objevilo-a jeho pořízení mohlo být součástí Eliščina příznačně inteligentního a systematicky postupně prováděného „projektu Anežka“, jakkoli ten se jí-z důvodů, které výstižně popsala Božena Kopičková 16/ 16/ Kopičková, Božena, Eliška Přemyslovna, Královna česká 1292-1330, Praha, Vyšehrad,2003 nezdařil.

Také na Chebském antependiu jsou ve zdůrazněném pojetí zobrazeny pětilisté růže- jsou tu rovněž ve vztahu k Janu Volkovi a Vyšehradu?

 

Na chebské výšivce jsou ovšem též sluneční kotouče, svastiky.

Ale to už jsme znovu u fascinujícího obsahu “ paměti“ klíčového slova , jejž předznamenává jméno Elysabeth!

 

Francouzský výraz pro lilii fleur-de lys je tedy odvozen od galského flor de hellis, jak se o tom zmiňuje „nejdražší důvěrník“ Karla IV. Jan Marignola. Zároveň ale odkazuje ke jménu jediné planety(hvězdy) , která je zmíněna ve Starém zákoně, totiž Hellel , Venuše. Ta pro starozákonní a novozákonní biblické autory – jako „mocná, svítání ohlašující hvězda, zaujímá v jejich představách (protože v jejich zkušenosti vnímání) přední místo, takže se stalasymbolem spásy“. Tak se o Hellel, zmiňuje „Jesu Sirarch 50,6 a ji srovnává s veleknězem Šimonem,sv. Petr ji nazývá „denicí“, jež „má vzejít v srdcích našich“2Pt 1,19, Zjevení sv. Jana 2, 28, říká, že Vzkříšený dá těm, kteří vytrvají ,jitřní hvězdu , což má znamenat od Pána udělené nadpřirozené světlo17/17/ viz pozn.č.8

 

Jak je tomu s přítomností a funkcí oné mocné, svítání ohlašující hvězdy Hellel“ v moderních jazycích?

 

Někdejší „galština“, již možná také vzdělaná Eliška, provdaná za francouzsky vychovaného Lucemburka , znala,„galština“ v níž, vychováván a vzděláván v Paříži-na Sorbonně přitom zejména latinsky - nejednou myslel a mluvil Karel IV., dnešní francouzština zná zvolání hélas, Bože!,Nebesa!, bohužel jako odkazování,odevzdávání takto komentované situace v bezmoci do rukou Božích- jako emoční vyjádření názoru, že jde o záležitost „volající do nebe“.

Francouzština dále zná femininum héliante,slunečnici (viděli jsme ji na pohřební koruně Přemysla II. Otakara). Též héliathém=devaterník,hélianthin=metyloranž,barvivo oranž,hélibus=vrtulník

hélice=šroubovnice /od rotujícího slunečního kotouče, vztah svastika/, dopravní šnek

escalier en hélice=točité schody,závitnice, voluta; hlemýžď,héligar=letištní budovy pro odbavení cestujících vrtulníkem, heliocentrique=sluncestředný,héliograph=optický telegraf,astr. slunoměr

héliomarine=užívající k léčení slunce a moře,héliotherapie=léčení sluncem. Zná sluneční zemi Hellade=Řecko a Helvetie=Helvécie, zemi položenou vysoko, sahající do nebe.

 

Všechny tyto významy souvisí s nebem, sluncem, slunečním kotoučem-svastikou (máme je na Antependiu chebském), i představou léčení, záchrany, spásy.

Podobně v němčině. Ta zná das Hell=spása, záchrana, její hell!=nazdar/odpovídá francouzskému Salut!/Hell..., hell..=léčebný, hellbringend=blahodárný, spásný;hellkraft=hojivost, léčivost;Hellehre=zdravotnictví, lékařství,Hellkunsst=dttoHellquelle=léčivé zřídlo,pramen.

 

Pozoruhodná je dvouznačnost výrazu obsahujícího h-el-v dnešní lingua franca,v angličtině:

hell=peklo v běžných slovnících uváděno na prvním místě ;místo francouzského zvolacího Hélas má ale specializované heaven=nebe a Heaven ve smyslu God, a také sloveso heave=zvedat těžké předměty,vzdouvat. Má také helium= se Sluncem související hélium,helical=spirálovitý- odkaz na svastiku, heliopter=vrtulník

hello=nazdar-tedy nikoli posílání do pekel,help=pomoc do větší míry než synonyma aid, assist, succor označuje postup k dohlednému cíli,holiness=svatost,holy=svatý zbožný, hollow=dutý, prázdný, jalový (srov.sv. Pavel“Pán mne učinil svojí nádobou abych nesl...), holiday=svátek;prázdniny...

Tím vším nás dnes oslovuje jméno české a polské královny Elišky.

Nejsou to marná znamení.

 

    Královna Eliška Přemyslovna – její místo v českých dějinách, kdysi a dnes

Klára Benešovská

 

Elišku Přemyslovnu není třeba představovat, není zapomenutou či opomíjenou postavou českých dějin. Již za jejího života a zejména po její smrti jí byly věnovány jedny z nejkrásnějších pasáží Zbraslavské kroniky, psané Petrem Žitavským - jejím současníkem, mnichem a posléze opatem tohoto kláštera. (Shodou okolností kláštera, jehož založení začal  její otec Václav II. chystat právě v roce jejího narození.) Byla zařazena do výběru slavných českých žen, o nichž psali čeští historici v době druhé světové války (Karel Stloukal ed., Královny, kněžny a velké ženy české, Praha 1941), před 10 lety se dočkala monografického zpracování (Božena Kopičková, Eliška Přemyslovna. Královna česká 1292-1330, Praha 2003) a jednu z hlavních rolí hrála i v rámci mezinárodní výstavy „Královský sňatek. Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský-1310“, jež se konala k 700. výročí její svatby v Praze v Domě U kamenného zvonu od listopadu 2010 do února 2011.

Proč si ji znovu připomínáme dnes? Jistě - kdyby pro nic jiného, tak s ohledem na blížící se 700leté výročí narození Václava (Karla IV. – jejího syna /1316-2016). Je to ale především ona sama, kdo zasluhuje naši pozornosti jako vyjímečná osobnost: nepatřila k těm královnám, které by zůstaly skryty ve stínu svého královského chotě. Když sledujeme její životní peripetie a opakované snahy o uskutečnění vlastních snů a cílů, můžeme s mnoha skutky nesouhlasit nebo naopak obdivovat její odhodlání, sílu, plány i prohry. A začínáme také na jejich osudech chápat lépe možnosti i limity urozené ženy ve středověku.

Ráda bych ji zde představila nejen z pohledu čistě historického, ale také umělecko- historického – tedy jako fundátorku církevních staveb, mecenášku, objednavatelku uměleckých děl (které nebyly chápány tenkrát jako umění, ale jako předměty sloužící zejména liturgickým účelům či osobní zbožnosti) a jako shromažďovatelku relikvií svatých. Nutno předeslat, že veškeré tyto její aktivity na poli „umění“ se děly ve znamení nikoli vlastní sebeprezentace a pouze pro spásu jí samé a její rodiny, ale zejména pro udržení tradic přemyslovské dynastie a udržení kontinuity vzkvétajícího českého království za doby posledních Přemyslovců – pro jeho větší slávu.

Nejprve ve stručnosti připomenu její životní příběh. Narodila se do královské rodiny roku 1292 jako páté dítě Guty Habsburské a Václava II. z dynastie Přemyslovců (z deseti dětí, jež se Gutě během deseti let manželství narodilo, přežily jen čtyři). V pěti letech ztratila záhy po slavné korunovaci obou rodičů matku, která zemřela na následky porodu. Prvních deset let života prožívala na královském dvoře v době největšího rozmachu moci Václava II., který byl roku 1300 korunován v Hnězdně polským králem a vzápětí mu byla nabídnuta i koruna uherská, kterou přijal pro svého syna. Její bratr Václav III. se tak mohl honosit po smrti otce v roce 1305 třemi korunami - českou, uherskou a polskou. Byl však již roku 1306 zavražděn v Olomouci a spolu s ním vymřel rod Přemyslovců po meči.

Eliška na rozdíl od svých tří žijících sester nebyla (pokud víme) nikomu zasnoubena za života otce a bratra – můžeme se domnívat,  že byla předurčena pro dráhu církevní. Zmíněný Petr Žitavský alespoň prozrazuje v žalozpěvu po její smrti, že se chtěla stát jeptiškou, které se podobala svými mravy, pokorou a střídmostí. Mohla být např. vychovávána v klášteře benediktinek u sv. Jiří, kde se stala od roku 1302 abatyší její teta, princezna Kunhuta, prvorozená dcera Přemysla Otakara II. Po smrti bratra Václava III. se na českém trůnu vystřídal Rudolf Habsburský, zv. Kaše, který si vzal roku 1307 za ženu královnu vdovu Alžbětu Rejčku, Eliščinu macechu (po pár měsících zemřel) a manžel její starší sestry Anny, Jindřich Korutanský. Proti způsobu jeho vlády se zvedla vlna odporu—a tak roku 1309 přišla na řadu Eliška jako jediná neprovdaná Přemyslovna. Po získání jejího souhlasu zbraslavským opatem Konrádem se rozehrála fascinující partie o český trůn, perfektně organizovaná a dirigovaná někdejšími rádci Václava II., cisterciáckými opaty, kteří náleželi k mezinárodně skvěle fungující síti cisterciáckých a dalších klášterů. Za budoucího českého krále si vyhlédli jediného syna nedávno zvoleného římského krále Jindřicha VII. Lucemburského. V jejich snaze jim byl  neocenitelnou oporou mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu, rovněž někdejší rádce Václava II. (v l. 1295-1305), znalý českých poměrů, a současně velmi blízký lucemburskému dvoru. Poté co cisterciáčtí opati jeden po druhém připravovali půdu pro jednání u dvora římského krále (lobovali), jednalo se se zástupci české šlechty a nejbohatších pražských patricijů (nezapomeňme že mezi lety cca 1290-1320 byli pražští patricijové na vrcholu své moci, která klesala až po vzniku radnice a dosazení královského rychtáře) a rovněž s biskupem pražským, Janem IV. z Dražic.

Zástupci těchto stran se dostavili na generální říšský sněm do Frankfurtu, kde získali po složitém jednání Jindřichův souhlas se svatbou Elišky s jeho synem Janem 1. září 1310. Eliška, kterou chtěl Korutanec, tušící zradu, provdat za podružného šlechtice, musela dokonce na čas uprchnout z Prahy, nicméně  již 14. srpna nastoupila cestu do Štrasburku. Očitý svědek její cesty, nádherné svatby a návratu do Čech po boku mladšího manžela, Petr Žitavský, nám zanechal velmi detailní a literárně nedostižný popis těchto událostí, umocněný jeho náklonností k princezně a posléze královně Elišce coby dceři Václava II., fundátora jeho kláštera (Aula regia na Zbraslavi).

Eliščino skvělé vystupování rozehnalo poslední obavy Janových rodičů a svědectví Petrovo jasně ukazuje, že si byla dobře vědoma své životní role: jako dědička českého království měla udržet dědictví svých otců a přivést je k novému rozkvětu.

Pro Elišku nastalo po svatbě několikaleté relativně šťastné období jejího života, jež však nebylo ani zdaleka klidné. Od dramatického dobývání Prahy, obsazené vojsky Korutance a jeho spojenců přes korunovaci Petrem z Aspeltu v katedrále sv. Víta, tragickou smrt rodičů Jana Lucemburského při jejich korunovační cestě do Říma, narození prvních dětí a také jejich předčasná úmrtí. Pro 14letého Jana byla v prvních letech starší rádkyní a oporou, nejen manželkou, i když měl první roky po boku poručníky a rádce Bertolda z Henneberku a především Petra z Aspeltu. Zasvětila jej do přemyslovských tradic, spolu se stávali fundátory nových či podporovateli starších královských založení. Jan převzal mnoho z přemyslovské královské reprezentace  a dvorské umění nezaznamenalo s jeho nástupem žádný markantní předěl, naopak, navázalo plynule na to, co zahájili jeho předchůdci na českém trůnu.

0d roku 1314 musel Jan po otcově smrti pečovat současně o lucemburské hrabství a spolu se strýcem Balduinem Lucemburským, arcibiskupem trevírským, hlídat nejvyšší politickou hru po zvolení nového římského krále Ludvíka Bavora. Jako lucemburský hrabě byl navíc leníkem francouzského krále, a tak jej evropská politika vtahovala postupně víc a víc do hry na úkor systematické péče o české království. To mu bylo především vítaným zdrojem příjmů a titul českého krále jej řadil na roveň korunovaným panovníkům od Španělska přes Francii, Anglii, Polsko, Uhry...  Eliška tak kromě rození dětí a plnění role královny musela bedlivě sledovat a do určité míry i řídit v jeho nepřítomnosti domácí politiku, což křížilo plány šlechty. Boje  mezi šlechtickou opozicí, vedenou velmožem Jindřichem z Lipé (za nímž stála od roku 1314 Eliščina macecha a sokyně královna-vdova Alžběta Rejčka) a táborem nakloněným Lucemburkovi (Zajíc z Valdeka) přivedli království na pokraj těžké krize, kterou musel přijet řešit římský král Ludvík Bavor (respektive Jan vyslal těhotnou Elišku za ním s žádostí o pomoc). Plán opozice na zmenšení Eliščina vlivu na Jana skrze intriky a pomluvy dosáhl úspěchu roku 1319, když Jan Lucemburský přijel za Eliškou na hrad Loket, zaútočil na její strážné a odebral jí dvě dcery a syna Václava. Eliška odjela z Lokte na Mělník (věnné město českých královen). Sblížili se na čas až po Janově těžkém zranění při turnaji na Staroměstském náměstí a relativní klid trval do léta 1322. Šlechtická opozice to nesla nelibě a zaútočila tentokrát pomluvami u krále na Eliščina nevlastního bratra (levobočka Václava II.), kancléře a probošta vyšehradské kapituly Jana Volka. Jan jej nechal uvěznit, což zapřičinilo definitivní roztržku královských manželů. Jan Volek uprchl do Bavorska, Eliška tam odešla vzápětí též (dcera Markéta byla zasnoubena bavorskému vévodovi). Oběma Jan zastavil jejich majetky a důchody. S Janem Volkem, který se vrátil, se záhy usmířil, Eliška tam však žila bez prostředků až do roku 1325, kdy se vrátila zpět do Čech. Bylo jí 33 let, v Čechách zanechala posledního syna Jana Jindřicha, v Koubě v Bavorsku se jí narodily dvojčata Eliška a Anna, která jediná přežila. Po návratu, kdy se zřejmě již začínala ohlašovat její nemoc (zemřela na tuberkulózu stejně jako její otec a jeho matka) se soustředila především na podporu církevních institucí, sbírání relikvií světců a žila příkladným zbožným životem. Jen roku 1327 se uvolila hrát roli české a polské královny po boku krále Jana při cestě do Vratislavi. S tím, jak se její zdravotní stav zhoršoval, připravovala se na odchod z tohoto světa ve smyslu ars moriendi a snažila se ještě zabezpečit některé ze svých fundací. Dožívala v domě svého nevlastního bratra na Vyšehradě, kde také přijala poslední pomazání a zemřela večer na svátek sv. Václava 28. září 1330. Pohřbena byla vedle hrobu svého otce a svých zemřelých dětí a sourozenců v chóru klášterního kostela cisterciáků na Zbraslavi.

Za většinou fundací, za nimiž stáli spolu s Janem je třeba vidět Eliščinu iniciativu. Jmenujme např. klášter dominikánek Ortus regis za brněnskými hradbami roku 1312 (fundaci 1317 obnovila Kateřina z Lomnice). V Praze pokračovali v péči o starší královské fundace: klášter minoritů u sv. Jakuba (Eliška zde dala m.j. postavit nový velký refektář), augustiniány eremity u sv. Tomáše (účastnili se slavnostního svěcení chóru a Eliška jim později darovala pozemky), na Vyšehradě Jan daroval kapitule a proboštovi m.j. celý královský dvůr a Eliška zde po návratu z Bavor založila nový kapitulní chrám východně od románské baziliky. Na její fundaci pak navázal roku 1369 Karel IV. Jan s Eliškou stáli také za uvedením dominikánek ke kostelu sv. Vavřince na Starém Městě, patřícímu zrušenému řádu templářů. Na jeho místě s komendou vyrostl kostel a klášter sv. Anny, již pod patronátem rodu z Říčan. Eliška se těsně před smrtí rozhodla obnovit znovu původní klášter dominikánek na Malé Straně – fundaci svého otce. Založení se však nezdařilo. Za druhého fundátora po Václavovi II. byla Eliška označena cisterciáky na Zbraslavi, kde nechala rozšířit trojlodí o jižní pás devíti bočních kaplí a i jinak přispívala k zvelebení kláštera. Na Mělníku dala zřídit špitál za městem a starala se krom tamějšího sídla i o kapitulu a kostel. Ještě r. 1341 Jan se odvolává na její přání založit augustiniánský klášter v Sušici či její fundaci městečka Krásná hora u Příbrami. Uniká nám vybavení klášterů a kostelů z darů Elišky (je s ní např. spojována kamenná socha P. Marie v Oseku), zlatnická díla s ní spjatá nebo jí samotnou vyšívaná roucha. Zůstal však (v torzu) dochován svědek jejích šťastných let: kamenný dům U kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze včetně zbytků sochařského a malířského vybavení - pravděpodobná městská rezidence Jana a Elišky, místo narození Václava-Karla IV.

Roli královny Elišky coby strážkyně přemyslovských tradic (tzn. i kulturního dědictví českých zemí) lze rekonstruovat částečně z jejich zamýšlených, zahájených a někdy i realizovaných fundací, jejich vybavení a později i z plánů stran vybudování pokladu relikvií světců (vsazených v lepším případě do skvostných relikviářů), jakožto ochranného svatého vojska království. Eliščin fudátorský program byl zacílen na posílení pozice církevních institucí a měst na úkor  panského tábora, jak lze vytušit z jejich záměrů, zřídka realizovaných. Je proto svým způsobem tragickou postavou, nucenou ustupovat neustále od svých nadějí a představ, aniž by přijala a plně si uvědomila neodvratnost změněné role českého panovníka ve vnitřní i zahraniční politice.

Protichůdné pozice obou královských manželů - Jana jakožto oceňovaného „mezinárodního diplomata“ a skvělého stratéga a Elišky, coby strážkyně rodových tradic českého království - se šťastně spojily v jejich synovi Václavovi. Ten přijal spolu se jménem Karel i francouzskou kulturu, a obohacen o zkušenosti ze zastupování otce v Lucembursku a italských signoriích vědomě zvolil v intencích své matky za své zázemí a svou vlast České království. Jeho hlavní město učinil residencí římského krále a císaře a přivedl do svého království nejlepší umělce a vzdělance své doby. I když byl od matky odloučen již jako malý (nejprve hlídán na Křivoklátě, poté v 7 letech odvezen do Francie), je nanejvýš pravděpodobné, že její osud a zásluhy znal z latinské Zbraslavské kroniky Petra Žitavského a z vyprávění dvořanů, nejpozději při pobytu v Itálii, když se chystal k návratu do Čech (1331-1333). Jeho první zastavení při návratu u jejího hrobu na Zbraslavi to myslím dosvědčuje.

Lze tedy říci, že Eliščin příklad a její dědictví pokračovalo a rozkvetlo v činech Karla IV.

Paměť na ni by se dnes chvályhodným způsobem mohla obnovit a uchovat např. ve jménu nějaké charitativní organizace, zaměřené na starost o seniory či opuštěné děti nebo – s ohledem na řadu jejich nedokončených církevních fundací – na starost o ohrožené církevní památky.

 

PhDr. Klára Benešovská, CSc. Ústav dějin umění AV ČR, v.v.i.

Eliška Přemyslovna - skutečná dědička svého děda Přemysla Otakara II. a otce Václava II.

 

Pavel Přemysl Ries

 

Dámy a pánové,

 

považuji za velmi dobrý podnět uspořádat na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky seminář o Elišce Přemyslovně a to díky iniciativě pana poslance Augustina Andrle-ho.

Nedokážu posoudit zda Eliška je vhodnou kandidátkou na svatořečení, to přenechám povola-nějším. Dle mého názoru je ale neoprávněně opomíjenou velkou osobností našich dějin. Je velká škoda, že ve středověku nebylo možné, aby vládnoucí dynastie pokračovala i po přes-lici, jak to můžeme vidět v pozdějších století třeba v Anglii, Rusku, Dánsku a jinde nebo i u našich Habsburků. Václava II. ani Václava III. nenapadlo pojistit si následnictví dynastie Přemyslovců po přeslici takzvanou Pragmatickou sankcí, jako to udělal o 400 let později Karel VI. Habsburský s posloupností nejjasnějšího arcidomu rakouského. Václav II. syna měl a Václav III. byl zase příliš mlád a tak si jistě nemyslel, že by nezplodil následníka. S tím, že bude zavražděn, samozřejmě nemohl počítat už vůbec. Při spojení osmnáctileté Elišky a čtrnáctiletého Jana v roce 1310 tak nemohla vzniknout dynastie Přemyslovsko-Lucembur-ská s žezlem v rukou Elišky, jako o 400 let později Habsbursko-Lotrinská pod vládou Marie Terezie. V historii se tak učíme o nástupu Lucemburků na český trůn. Samozřejmě, že při vymření rodu po mužské linii nabývaly v dynastické politice na důležitosti ženy, a to i ve středověké, přísně patriarchální Evropě. Sloužily ale jen k tomu, aby skrze ně byla na trůn legálně přivedena jiná dynastie.   

Žádný historik nemá rád spekulace, coby bylo kdyby. Méně jim už vadí ohýbání historie z různých ideologických a jiných důvodů. Já historik nejsem a tak si použití slůvka „kdyby“ mohu dovolit. My filmaři ho naopak máme rádi, neboť nám skýtá mnoho možností k za-jímavějšímu podání určitého úseku dějin v kontrastu se skutečnými událostmi. I když čím se v historii ocitáme dál, tím i renomovaný historik své bádání a historické práce často uvozuje slovy: pravděpodobně, zdá se, můžeme předpokládat apod.

Pojďme tedy, pro tento seminář, předpokládat, že by Přemyslovci vytvořili Pragmatickou san-kci a ta že by byla uznána okolními zeměmi. Historie by se zřejmě zpočátku odvíjela stejně. Po zavraždění sedmnáctiletého Václava III. by automaticky přišel nárok na trůn na nejstarší sestru Václava Annu a byl potvrzen většinovým souhlasem šlechty. Anna by se ve velmi krátké době ukázala vlády neschopnou a znechucení z její vlády by bylo ještě umocněno pleti-chařením jejího muže Jindřicha Korutanského, který by chtěl vládu strhnout na sebe. Dále by se ale věci ubíraly jinak.

Římský král Albrecht by nemohl prohlásit české země za odumřelé léno a věnovat je svému synu Rudolfovi. On to podle Zlaté buly sicilské sice nemohl udělat ani tak, navíc šlechta u nás měla zvykové právo krále si volit, ale záminka tu byla, kdežto při existenci Pragmatické sank-ce, by nepřipadala taková záminka s odumřelým lénem vůbec v úvahu. Zřejmě by nedošlo ani k tomu, že by se do volby českého krále přihlásil bratranec Elišky Jan Parricida, syn sestry Václava II. Anežky, neboť jeho odmítnutí při existenci Pragmatické sankce by bylo předem jasné. Co by ale jistě poté následovalo, by bylo sesazení Anny českou šlechtou, ať již po do-brém a nebo po zlém, a volba nové královny Elišky Přemyslovny.

S největší pravděpodobností by došlo i k výběru Jana Lucemburského za jejího manžela, pro-tože by bylo výhodné mít za spojence jeho otce římského krále Jindřicha VII. Lucembur-ského. Eliška by se ujala vlády s energií sobě vlastní, neboť především v ní se zřejmě sečetl genetický fond Přemysla Otakara II., k němuž celý život vzhlížela, a jejího otce Václava II., který se při své neduživosti ukázal být přesto velkým králem. Eliška by se jistě tedy pustila do toho, co marně prosazovala u svého muže, a to do obnovy českého státu z doby jejího dědy Přemysla Otakara II. a otce Václava II. Co si pod touto obnovou představit? Inu, tohle:

 

České království za Přemysla Otakara II.

Ale daleko spíše tohle:

 

České království za Václava II.

 

kdy Přemyslovci soustředili ve svých rukou tři královské koruny a to českou, polskou a uherskou.

Není divu, že pohled na tuto rozsáhlou říši musel vzbuzovat obavy a závist a to především u Habsburků. Spekulovalo se hodně o tom, že právě oni stáli za vraždou Václava III. Při Prag-matické sankci by jim nebyla nic platná a místo říše habsburské by v Evropě zcela jistě vznikla říše přemyslovská. Ta, jak je na obrázku vidět, de facto vytvořena již byla.

Dá se předpokládat, že Eliška, pokud by mohla vládnou sama, jako Marie Terezie, by takovou říši jistě po bratrovi udržela a rozvinula. Vlohy a vzdělanost k tomu měla, ale doba ještě pro ženu jejích vloh nedozrála. Jak a s čím se musela potýkat ve skutečnosti je známo a dosta-tečně to zde již zaznělo. Musela trpět, když viděla, co se s odkazu jejího děda a otce stalo. Když ve svých 38 letech umírala, nemohla tušit, co vše vykoná její syn Václav, pozdější Karel IV, který dosáhl až na císařskou korunu a završil tak snahy jejího dědy a otce. Bohužel jen na krátkou dobu.Napsal dne 15. 5. 2014

Pavel Přemysl Ries

pro seminář Pocta české a polské královně

Elišce Přemyslovně

 

Blahořečení královny Elišky Přemyslovny

Zuzana Všetečková

Motto:

„Eliška potomky zrodí a ti budou na všechny strany zářit jako slunce a získají království četná. Z ní se i exarcha zrodí a stane se vladařem mocným“.

Marignola, Kronika česká

 

Život Elišky Přemyslovny zaujal v posledních desetiletích řadu badatelů, jmenujme velmi fundovanou uměleckohistorickou stať Kláry Benešovské Eliška Přemyslovna a Vyšehrad, napsanou pro časopis Umění 1991, knižní monografii Boženy Kopičkové Eliška Přemyslovna. Královna česká 1292- 1330 (2003) nebo studii Zdeňky Hledíkové, Závěť Elišky Přemyslovny, publikovanou ve sborníku Královský Vyšehrad III. v roce 2007. Otázce kanonizace blahoslavené Anežky České na prosby královny Elišky se věnoval Petr Kubín v článku Anežka a Eliška Přemyslovny. Pokus o svatořečení v královské rodině, in: Ve znamení zemí Koruny české. Sborník k narozeninám Prof. PhDr. Lenky Bobkové. (2006)   

Hledáme-li odpověď na otázku, proč blahoslavit Elišku Přemyslovnu, je zapotřebí zdůraznit, že byla poslední z mocného rodu Přemyslovců, která usedla na český trůn. Ke splnění jedné z vladařských povinností patřilo narození potomka - budoucího krále a dědice Království Českého. To se jí splnilo  v roce 1316, kdy se narodil syn Václav, kterému ve Francii při biřmování bylo dáno jméno Karel IV. Od své matky byl sice odloučen, ale když přijel v roce 1333 do Čech, tak se zastavil v klášteře na Zbraslavi, aby u jejího hrobu a u hrobu svého děda uctil jejich památku. Slova kronikáře charakterizují nesnadný život Elišky Přemyslovny, a ve stručnosti rekapitulují její působení jako královny: „Poslední jiskra rodu v ní byla zhynula, kdyby tak byla zemřela však, že život by nebyla dala synům a dcerám. Však pro ně být chválena zaslouží právem.“……Královna svého času snášela mnohá protivenství, a dokud žila, prošla ohněm a vodou, a v hodině smrti došla s pomocí Boží útěchy. Se svým manželem Janem měla sedm dětí, tři syny a čtyři dcery.

Po narození kralevice pravděpodobně Eliška již sídlila v domě U Zvonu na Staroměstském náměstí v Praze. Architekturu domu palácového typu podrobně analyzovala Klára Benešovská, podobně dlouhodobě se zabývá i torzálně dochovanou sochařskou výzdobou průčelí. Sochy na fasádě badatelka několikrát analyzovala, upozornila na slohové analogie trůnící Elišky a její majestátní pečetí, inspiraci hledala především na dvoře francouzských králů. V domě U Zvonu byly během revitalizace domu v 70. a 80. letech 20. století objeveny nástěnné malby v přízemní kapli, v kapli 1. patra a v trůnním sále. Delší studii jsem věnovala především malířské výzdobě v přízemní kapli domu U Zvonu v roce 1990 (Umění). Spolu s Klárou Benešovskou jsme dům U Zvonu spojily s Eliškou Přemyslovnou a Janem Lucemburským za předpokladu, že zřejmě byl postaven na starších základech. K tématu jsme se vrátily v roce 2010, kdy Klára Benešovská připravila výstavu Královský sňatek. Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský – 1310, spolu s vědeckým Katalogem, zaměřeným na problematiku dvorského umění na přelomu 13. a 14. století. V Katalogu i heslech jsem se znovu vrátila k problematice nástěnných maleb v přízemní kapli i ke kapli v prvním patře, umístěné nad svatyní v přízemi. Pokusila jsem se opět ztotožnit pravděpodobnou donátorku s Eliškou Přemyslovnou, která klečela před sv. Alžbětou Duryňskou, ta byla vzorem tehdejších panovnic a urozených žen. Malby jsem datovala do prvního desetiletí 14. století, zajímala mne však ikonografie nástěnných maleb, která mnoho vypovídá a duchovním směřování tehdejšího dvora Elišky Přemyslovny. Na východní stěně přízemní kaple se nachází monumentální postava Bolestného Krista se dvěma anděly po stranách, nesoucími Arma Christi – kříž a zřejmě kopí, na západní stěnu malíř situoval dva výjevy z legendy sv. Václava (Příjezd Václava na hrad do Boleslavi a Umučení světce). Právě postava Bolestného Krista a Arma Christi se staly tehdy jedním z centrálních námětů, kterým byla prokazovaná hluboká zbožnost. Postava Bolestného Krista, namalovaná v domě U Zvonu, je pravděpodobně starší než celostranná iluminace v rukopise Pasionálu abatyše Kunhuty Přemyslovny (fol. 10a), z let 1311 – 1321, která se považovala nejstarší příklad. Bolestný Kristus je na iluminaci zobrazen spolu s mnoha nástroji umučení, opatřenými tituli – kratšími latinskými názvy, označujícími jednotlivé „zbraně“. K pozoruhodným iluminacím jsou připojeny mystické texty, napsané dominikánem Koldou z Koldic pro Kunhutu, abatyši Svatojiřského kláštera. Ikonograficky ojedinělé a slohově vytříbené iluminace se spojují především s pašijovou mystikou, pěstovanou nejen v dominikánském klášteře sv. Klimenta v Praze, ale i v klášteře benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě. Postava Bolestného Krista, stojícího mezi dvěma anděly, je v přízemní kapli domu U Zvonu, rámovaná iluzivní architekturou s baldachýnem a vloženým trojlistem, zdobeným gotickou arkaturou s jeptiškami. Architektura mohla symbolizovat Boží hrob nebo bránu Nebeského Jeruzaléma. Bolestný Kristus měl tělo pokryté množstvím krvavých ran, které zachytily jeho utrpení v pašijovém týdnu. Jeho tvář zkropily krůpěje krve, způsobené trnovou korunou, na těle vidíme stopy po bičování, dlaně a chodila probodené hřeby, kopí proniklo do jeho hrudi. Jeho trýznění se často vysvětluje slovy textu proroka Izajáše, 53 (3-5): „byl v opovržení muž plný bolesti, ..tak opovržený, že jsme si ho nevážili…Byly to však naše nemoci, které na sebe vzal a naše bolesti.., - byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naše nepravosti.. - Byl trápen a pokořil se, vydal sám sebe na smrt..,,,- on, který nesl hřích mnohých“.

Eliška Přemyslovna pokračovala v mnohých projektech svého otce spolu s Janem Lucemburským víme, že oba se finančně podíleli na stavbě kostela u sv. Tomáše na Malé Straně, který patřil augustiniánům - eremitům. Klášter založil král Václav II. v roce 1285, král Jan a Eliška měli velký podíl na dokončení presbytáře v roce 1315, a na jeho slavnostním vysvěcení za přítomnosti mnoha významných hostů z kruhů šlechtických i církevních. Je otázka, zda můžeme v souvislosti s královnou Eliškou spojit torzálně dochovanou kompozici s Arma Christi, hypoteticky obklopující Bolestného Krista. Malba se nachází v severní chodbě podél presbytáře. K nástrojům umučení patří například dlouhý žebřík s otisky Kristových chodidel, sloup omotaný provazem, zelená třtina a pravděpodobně ruka, držící kladivo. Žebřík s chodidly Krista měl předlohu v biblických verších, nebádající věřící k následování Kristových šlépějích, které spolu s žebříkem vedly vzhůru k Bohu. Kristovo pozemské utrpení a umučení obnovilo cestu (žebřík), spojující lid s Bohem, neboť ta byla přerušena hříchem Adama a Evy. Žebřík, po kterém Kristus vystoupil na kříž, a z něhož pacholek uvolnil Kristovy dlaně, symbolizoval jednotlivé stupně milosti ve smyslu „radix virtutum“ – kořen ctností. Ve zmíněném Pasionálu abatyše Kunhuty místo otisků Kristových chodidel jsou vepsaná slova „Hec scala habens duodecim gradus humilitas“. Smysl zobrazení charakterizoval Robert Suckale slovy: „commemoratio passionis et armorum Jhesu (na vzpomínku pašijí a nástrojů umučení Krista). Mladší nástěnná malba, blízká též iluminace v Pasionálu, se nachází v kostele Panny Marie v Průhonicích. Objednavatelem maleb byl zřejmě Oldřich z Říčan, šlechtic, který podobně jako královský pár podporoval například výstavbu klášterního kostela dominikánek sv. Anny na Starém Městě.

Z pramenů víme, že Eliška nechala postavit u klášterního kostela na Zbraslavi devět kaplí, její stavební aktivity při přestavbě vyšehradského kapitulního kostela na Vyšehradě popsala Klára Benešovská.

 

Eliška Přemyslovna a král Jan kolem roku 1312 založili klášter dominikánek na Starém Brně. Otázkou je, proč Eliška zvolila právě tento řád, snad to souviselo s okolností, že král Václav I. dal jednoho ze synů pohřbít právě v konventu dominikánů u sv. Klimenta, později kolem poloviny 14. století jim císař Karel IV. věnoval též velkou pozornost. Lze snad zmínit, že určitý vliv mohla mít i úcta k dominikánu Tomáši Akvinskému, který velkou část svého díla věnoval otázce eucharistie a úcty k Božímu Tělu, což dokazuje i jím ustanovené slavení svátku Božího Těla, od roku 1264 závazné pro všechny diecéze. Význačný teolog, sv. Tomáš Akvinský byl svatořečený v roce 1323.

V roce 1313 král Jan a Eliška se podíleli na přestěhování kláštera dominikánek z domu na Újezdě a řeholnice umístili do zrušeného kláštera templářů u sv. Vavřince na Starém Městě Pro jejich finanční zajištění Jan a Eliška jim zakoupili mlýn v Mělníku a předali Statuta. Jako donátoři jsou v rukopise Nekrologia dominikánek (spíše dominikánů u sv. Klimenta), sign. NK XIV.C.10. a v rukopise Nekrologia dominikánek ze 17. století (sign. NK XV E 15) vzpomínaní například paní Kateřina, manželka pana Jaroslava, Oldřich z Říčan a královna Eliška. Paradoxně, do stejných míst několik měsíců před smrtí v roce 1330 Eliška uvedla další řeholnice, pozvané z konventu v Olomouci. Slovy kronikáře: „krátce před smrtí 28. září 1330, na ve veliký den velebného Těla Kristova, uvedla Eliška, česká a polská královna, se zbožností a příslušnou slavnostností šest jeptišek řádu bratří kazatelů, přivedených z Olomouce, do domu pána Jana, vyšehradského probošta, ležícího na Újezdě před Menším Městem Pražským, v kterém dříve bydlili přes deset let sestry téhož řádu, které jsou nyní u sv. Vavřince, a nařídila, aby tam opět byl zřízen klášter, a přidělila mu kapli mu kapli sv. Michala blíže Vyšehradu s jejími důchody. Potom táž paní královna v době jen tří měsíců, zasažena uvnitř bolestí a vedena lítostí nad založením místa téhož založením svrchu řečeným, změnila úsmysl a rozhodnutí své vůle a štědře odevzdala toto místo téhož založení jeptiškám řádu cisterciáků, které měli podle filiace náležeti ke Zbraslavi, jak se níže úplněji ukáže.

            K další z významných donací Eliška Přemyslovny patří v roce 1327 založený špitál pro chudé v Mělníku, kde královna často pobývala po neshodách s manželem od roku 1319. Budování špitálu bylo považováno za stejně významné jako založení kostela nebo kláštera, navíc tehdy Eliška byla již velmi nemocná a věděla, že je potřeba postarat se o nemocné. V aktu založení špitálu navázala na sv. Alžbětu Duryňskou, zakladatelku kláštera a špitálu v Marburku a zejména na svoji tetu Anežku Přemyslovnu, fundátorku zdvojeného kláštera minoritů a klarisek, a špitálu u sv. Františka na Starém Městě v Praze.

Ke královským ctnostem můžeme přiřadit úctu, kterou Eliška prokazovala relikviím. Shromažďovala je po celý život, a nechala pro ně udělat honosné relikviáře. Krátce uvedeme jeden ze zázraků, který je popsán ve Zbraslavské kronice: s. 412- 416. „Jeden krásný zázrak, který se udál s Tělem Kristovým ve svátosti“. V roce 1312 se v moravském městě Ivančicích, o velikonočních svátcích shromáždilo velké množství věřících, kteří na Velký pátek chtěli jít k přijímání, kněz proto lámal hostie na malé částečky, aby se na všechny dostalo. Jeden muž, který předstoupil před kněze, pochyboval, zda by malá částečka mohla mít nějakou sílu. A když takto uvažoval, začala se částečka posvěcené hostie v jeho ústech zvětšovat, že se málem udusil. Pak se snažil částečku posvěcené hostie z úst vytáhnout, a po  vložit do praskliny ve zdi kostela. Muž nechápal, a tak se šel ke knězi vyzpovídat. Kněz se rozhodl, že hostii vytáhne, ale když ji z praskliny vytahoval, jeho prsty krvácely. Hostie po vytažení začala z různých částí krvácet, což všichni považovali za zázrak, a proto ji vystavili a množství lidé se přišla podívat a velebili Hospodina, že učil tak veliké věci v jejich chrámu. Zázrak je zmíněn i v další kapitole, která vypráví, že Gisela, abatyše Oslavanského kláštera, vzala s sebou několik svých sester, jeptišek z kláštera, a šli se do kostela podívat na zázrak. Spatřila zkrvavenou hostii, uctivě se jí klaněly, jedné z nich byla daná milost vidění onoho božského tajemství. Neboť ten který byl neviditelně skryt v oné viditelné svátosti, otevřel oči jeptišky a osvítil její duši znamenitým světlem poznání a útěchy, že viděla v onom světle světlo, které ostatní neviděli. O svém zjevení vyprávěla ostatním a neustále plakala. Tehdy, kolem svátku Nanebevstoupení Páně navštívila Moravu Eliška, dcera krále Václava, který byl zakladatelem Zbraslavského kláštera, a uslyšela tam vypravování o paní abatyši z Oslavan a od četných jiných, co se stalo s onou spasitelnou svátostí. „A proto začala z vrozené zbožnosti vřele planouti zbožnou touhou, aby mohla uvidět onu tak spasitelnou a zázračnou hostii.“ Když přišla do kostela v Ivančicích, a tam obdržela darem na snažné naléhání závažných proseb od lidu jásajícího nad návštěvou tak slavné královny to, co dříve pokorně toužila jen viděti a uctívati“ A jak velikou nadměrnou radostí plesal uvnitř duch slavné královny nad dobrodiním tak vzácného daru, to dala jasně najevo radostným plesáním zevně slovem a skutkem“…Královna Eliška později předala Petru Žitavskému, který ji spolu s opatem Konrádem doprovázel, slovy: „předrahocenný poklad v nádherné monstranci dala Petru Žitavskému opatrovat a donést na Zbraslav. …Vypravění končí slovy: Chlebem, v kterém se skrytě nám udílíš, Kriste, mě obživ, důstojně mocný králi, až najde hodinka smrti.“

V roce 1326 královna Eliška nechala nádherně ozdobit mnoho ostatků svatých drahými kameny, vsazenými do zlatých a stříbrných desek a monstrancí. Za její zbožnost ji „francouzský král Karel Sličný věnoval jeden trn z Trnové koruny Páně v délce jednoho palce“. Královna Eliška v roce 1327 poslala papeži Janu XXII. zlatou desku s ostatky svatých, ozdobenou nejdrahocennějšími kameny. Papež vzdal díky za přízeň a vyslyšel její četné prosby, s nimiž se na něho obrátila. S ostatkem trnu z Kristovy koruny lze pravděpodobně spojit i relikviář se stojící postavou Bolestného Krista a dvěma anděly, držícími v rukách Arma Christi, dnes v Baltimore. Relikviář nese latinský nápis: „tuto monstranci s trnem z koruny Páně nechal zhotovit Jan, biskup olomoucký“ a též erby, z nichž jeden patřil olomouckému biskupovi Janu Volkovi, nevlastnímu bratru královny Elišky. Působil od roku 1319 jako probošt Vyšehradský, a po kratším období královy nemilosti i jako kancléř Království českého. Lze předpokládat, že ostatek trnu získal od Elišky Přemyslovny po její smrti, neboť královna Eliška zemřela dne 28. září 1330 v jeho domě na Vyšehradě. Relikvie Trnu byla vložen do ostensoria, v podobě architektonické niky s vimperkem. V mnohém připomíná i edikulu v kapli v 1. patře domu U Zvonu, která nese zbytky nápisu OST(ENDERE?). Je pravděpodobné, že mohl být takto vystavován i jiný relikviář. Pozoruhodný relikviář s Kristem Trpitelem vznikl později, asi až po korunovaci Karla IV. Mezi erby je i znak moravské orlice, což ukazuje na dobu, kdy Karel byl ještě markrabětem moravským, doplnili jej znak českého království a znak Říše římské.

Jak Eliška Přemyslovna věřila v zázračnou moc relikvií, v jejich ochrannou funkci a v moci odvrátit všechna protivenství, píše kronikář: „Téhož roku (1327) na jaře se zatměl měsíc. Následoval velice silný vítr, trvající nepřetržitě po čtyři týdny. Po tomto zatmění zemřelo množství lidí a v mnoha krajích světa začal velký mor dobytka. Tehdy královna Eliška, poděšená strachem před tou velikou ranou, uložila všemu duchovenstvu a lidu pražskému procesí s ostatky svatých. Po tom škody ustoupily a Pán Bůh se slitoval nad lidem svým.“  Zdeňka Hledíková ve své studii z roku 2007 publikovala tři listiny se soupisem relikvií – De ordinacione testamenti inclite Elisabeth quondam regine Boemie., zaslaných před svou smrtí waldsasskému opatu Janovi IV. Jmenované jsou monstrance s relikviemi světců a obsah tří schránek – truhliček, v nichž byly relikvie uloženy, většinou byly opatřeny písemným označením u každého ostatku. Z inventáře víme, že zde byla i relikvie sv. Ludmily, kterou Eliška podle badatelky získala pravděpodobně od své tety abatyše Kunhuty, když pobývala ve Svatojiřském klášteře. Zdeňka Hledíková zdůraznila zbožnost Elišky Přemyslovny a její úctu k relikviím, které zastoupily a zároveň zpřítomnily světce. Tři listiny, uvádějící zmíněné relikvie, poslané do Waldsasského kláštera.

Snad ještě zmíníme snahu královny Elišky dosáhnout svatořečení své pratety Anežky Přemyslovny, zakladatelky kláštera minoritů a klarisek na Starém Městě v Praze. Podle Zbraslavské kroniky s. 640-642: „Toho roku okolo svátku sv. Martina česká královna Eliška, nadchnuta duchem zbožnosti pro přemnohé skutky ctnosti a zázraky, které ráčil Hospodin v rozličných dobách ukázat u těla a hrobu ctihodné panny Anežky, pochované v Praze u sv. Františka, v místě jejího vlastního založení. Eliška svolala všechno pražské duchovenstvo a starší lidu a vyložila svou zbožnost i svůj úmysl stran kanonizace již jmenované panny. Získala také doporučující dopis za touž věc papeži Janovi jak od prelátů, tak měšťanů a poslala ho se svým vlastním listem panu papeži. Znění listu měšťanů uvádí Zbraslavská kronika.

Svátek Božího Těla se stal důležitým i v posledním roce Eliščina života. Na svátek Božího Tělo se připomíná ustanovení Poslední večeře, konané na Zelený čtvrtek. V umění z přelomu 13. a 14. století  se častěji setkáme u textu ke svátku postava Bolestného Krista. Jednoznačně je zdůrazněná úcta k eucharistické zbožnost, kterou jsme se snažili přiblížit na poměrně raných zobrazení Bolestného Krista v českém umění, především v kapli domu U Zvonu, na iluminaci v Pasionálu abatyše Kunhuty, na malbě v klášterním kostele sv. Tomáše na Malé Straně, na monumentální výzdobě v kostele v Průhonicích a na relikviáři s Bolestným Kristem, dnes v Baltimore.

Závěrem stručně ocitujeme kronikářova slova: „Téhož roku dne 28. září, to je v den sv. Václava, vévody a mučedníka, na Vyšehradě v domě proboštově odešla z tohoto života ke štěstí pro sebe, ale k žalosti pro jiné nejjasnější a slavná paní, paní Eliška, česká a polská královna a hraběnka Lucemburská, velmi dlouho trápená horečkami a plicní chorobou, v třicátém devátém roce svého věku, kralování pak roku dvacátého, zaopatřena co nejbožněji církevními svátostmi, když před tím vykonala zpověď a ukázala papežské svolení s bullou, že má býti při skonání od svého zpovědníka rozhřešena z trestu a viny. O jak veliký nářek lidí jak přítomných, tak nepřítomných. Ó jak veliké hořekování zvláště mnichů na Zbraslavi. Po slavnostním pohřbu byla česká královna Eliška pohřbena na Zbraslavi, podle slov  s. 668 - …“Chvějí se ústa, lká srdce, když neblahá smrt tuto matku, jakož i ochránkyni teď celému národu bere, kteroužto mnohou ctností Bůh obdařil a blahem. Z rodu vznešeného se zrodila, nebyla hrdá, osoby pokorné, nízké a ty, jež jak bezcenné byly, před světem opovržené svým srdcem příjemným měla v oblibě. …Četla neb modlila se, jsouc činná i rukama svýma, neboť ozdobou mnohou též chystala ke službě Páně. ….Pokornou mysl stálou i věrnou a moudrou vždy v sobě nosila ve všech skutcích, jež uměla udatně provést. Skutkem to zjevila často: když klášterní bratří i mniši, jeptišky přítomní byli, jí větší přinesli radost nežli zástupy šlechty, jež ve městech se shromažďovaly. Takovou měla mysl, že chtěla se jeptiškou státi, kdyby jí možno to bylo, to byla by provedla žijíc. Jeptiškám, pokud mohla, se ve slovech, v oděvu, stravě snažila přizpůsobit, neb jeptišky v oblibě měla, po otci pak i to, že v lásce mívala kněžstvo.“…. Právem královně této já vzdávám chválu, neb chvála na konec vždy se pěje. Všem nám se zjevilo, kdož jsme ta byli shromážděni, že dobře opouší život, vyznavši hřích a jista, že dosáhne života v nebi. …Odvrať laskavý Kriste, vše od ní, cokoli smutné. Tebe Maria prosím, ty královno milosrdenství slavná, královně této svůj olej léků rač dáti! Mírněji pomaž ji, a k sobě pak přidruž již čistou, Václave dobrotivý, ty vévodo koruny zbožný mučedníku, k nebi ji přidruž, zrozenou z tvého kmene. Smrt smutná ji loupí, když lid tvou oslavu slaví. Vyplň to na mé prosby: A´t všechna jí ustoupí obtíž, aby se mohla radovat a s tebou v nebi se spojit. Vás pak, jasní světcovy milí Páni, vás prosím: dejte královně této svou útěchu zároveň. Amen!

 

Základní literatura:

Kronika Zbraslavská, (ed. František Heřmanský), Praha 1952

Kroniky doby Karla IV., (ed. M. Bláhová), Praha 1987

Klára Benešovská, Eliška Přemyslovna a Vyšehrad, Umění 39, 1991, s. 214-222.

Zuzana Všetečková, Nástěnné malby v přízemní kapli domu U zvonu, Umění 38, 1990, s. 377-400.

Božena Kopičková, Eliška Přemyslovna. Královna česká, Praha 2003

Zdeňka Hledíková, Závěť Elišky Přemyslovny, in: Královský Vyšehrad III. Praha 2007, s. 128-143.

Petr Kubín, Anežka a Eliška Přemyslovny. Pokus o svatořečení v královské rodině, in: Ve znamení Koruny české. Sborník k narozeninám Prof. PhDr. Lenky Bobkové, CSc., Praha 2006, s. 186-196.

Klára Benešovská (ed.), Královský sňatek. Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský – 1310, Praha 2010.